Jednou za čas se to stane. Někde v jemném předivu imaginárních světů, kdesi na pomezí diváckých snů a nekonečné filmové fikce, se objeví film, jehož projekce vám vyrazí mozek z hlavy. Film, o kterém se bude mluvit ještě dlouho poté, co s nevěřícím výrazem ve tváři opustíte promítací sál a v tichém rozjímání se znovu postavíte do fronty na vstupenky. Film, jehož žánr nezná hranic a vezme vás na tu nejdivočejší a zároveň nejdojemnější cestu do hlubin těch nejsilnějších autorských vizí. Film, jehož jméno zní Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle.

Bez nadsázky si troufám tvrdit, že megalomanské vyvrcholení anime ságy o věčném boji Zabijáků démonů a jejich pekelných protivníků je filmovou událostí roku. Možná ne co do očekávání nebo počtu zhlédnutí jeho trailerů, ale stoprocentně z hlediska dopadu, jaký na vás snímek zanechá. Železný Jim a jeho Avatar jistě o Vánocích nabídnou pořádnou porci silné autorské vize a cizelované filmařiny, ale jedno jim bude určitě chybět – moment překvapení. Demon Slayer (v originále Kimetsu no Yaiba) vás totiž dokonale zaskočí, a to snad ve všech myslitelných rovinách. Pojďme se na ně společně podívat a já se netajím tím, že to dělám jenom proto, abych vás všechny nahnal do kina. Protože bez ohledu na to, jestli máte načtenou mangu, nasledované anime seriály nebo jste touto japonskou vizuální magií nepolíbeni, Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle je zatraceně dobrý film!

Kdysi dávno žil malý chlapec jménem Tandžiró Kamado, kterého jeho stvořitel – autor manga komiksů Koyoharu Gotouge – vyslal na smrtelně nebezpečnou cestu, z jaké není návratu. Musí se totiž stát Zabíječem démonů a postavit se jejich nejvyššímu pánovi, démonickému králi Muzan Kibutsuji v jeho Hradě nekonečna (odtud podtitul Infinity Castle). Naštěstí pro něj na to nebude sám, protože existuje organizace tajemných válečníků zasvěcených jedinému poslání – potírání démonů. Ale zapomeňte na klasické vymýtání a kropení svěcenou vodou. Japonská tradice boje dobra se zlem má mnohem dravější podobu. Tady se budou sekat končetiny, stínat hlavy a trávit prudkými jedy. To vše v divokém rytmu soubojů, jejichž ztvárnění je uměleckým dílem samo o sobě. Sledovat neuvěřitelnou přehlídku fantastického grafického uchopení něčeho tak běžného, jako je souboj dvou nesmiřitelných soupeřů, jde daleko za hranici běžné filmařiny.

Nemusíte přitom divoce listovat Wikipedií ani rychle nakoukávat finále všech čtyř sezón seriálu a navazujících TV filmů. Pro orientaci v nepřeberném množství postav je sice dobré vědět, kdo je kdo, přičemž pokud jste s jednotlivými hrdiny prošli jejich životní pouť až do tohoto grandiózního finále, bude vás k nim pojit pevné pouto, ale pro docenění filmu to není nezbytné. Divák neznalý předlohy a předchozího děje bude sice hozen do vody, ale plavat se naučíte sakra rychle. Protože ačkoli je děj založený na postavách s hlubokou minulostí a propracovanou filozofií, v tomto neuvěřitelném finále se rychle rozdají karty a už se jde k tomu zásadnímu – boji na život a na smrt. Ačkoli smrt není úplně ten nejpřiléhavější výraz. Svět Demon Slayera je v tomto ohledu neskutečně bohatý a Infinity Castle funguje jako teleport oběma směry – od fanoušků k vyvrcholení a od vyvrcholení k (novým) fanouškům. A kterýkoli směr je přitom ten správný. Protože vás uspokojí po všech stránkách.

Pokud ale čekáte vydatných 155 minut (!) plných soubojů, šarvátek, přestřelek, úderů, komb a jejich dechberoucího audiovizuálního provedení, budete možná překvapeni tím, jak navzdory velkolepě pojatému soubojovému systému dokáže být Infinity Castle jemný a citlivý ve vyobrazení příběhů ukrývajících se za osudy dvanácti Vyšších démonů. Těm je věnována značná část úctyhodné stopáže a jsou to právě tyto backstory, které dokonale rámují jednotlivé souboje a vdechují jim ten správný filmový život. Infinity Castle tak není jenom líbivý krvavý kung-fu balet, ale hluboký a promyšlený příběh, jehož detaily vás uhranou. Díky tomu je každý souboj jiný, opředený vlastní legendou a mystikou, s jedinečnými vazbami mezi démony a jejich lidskými protivníky.

Krom toho ovšem Demon Slayer funguje jako drtivý audiovizuální válec, co vás pohltí a nepustí až do dojemných závěrečných titulků. Režie, scénář, choreografie, střih, kamera, hudba... to vše do sebe zapadá s precizností a rafinovaností toho nejsložitějšího origami. A nejde zdaleka jenom o akční pasáže, ale i o ty komorní, kde se s nevyhnutelností antických dramat lámou osudy (a následně i nejrůznější části těl) hlavních hrdinů na obou stranách barikády. Sledovat Infinity Castle je tak v tomto smyslu skvostná zábava bez ohledu na to, jestli jste o Demon Slayerovi před projekcí něco věděli, či nikoli. Pro filmové fanoušky je návštěva kina jednoznačnou povinností, protože jakýkoli menší formát než projekční plátno bude výsledný zážitek nutně umenšovat. A to si Kimetsu no Yaiba nezaslouží.

Jenom v superlativech se dá mluvit i o hlasovém projevu všech herců, kteří propůjčili svůj um jednotlivým postavám. Japonština sice nepatří mezi nejrozšířenější cizí jazyky u nás, takže těch, kdo si Demon Slayera vychutnají v původním znění bez titulků, zřejmě tolik nebude, ale i bez znalosti japonštiny si originální znění užijete jako neodmyslitelnou součást filmového díla. Původní znění je totiž tak přiléhavé a svým jazykovým provedením bezchybné, že jakýkoli dabing by znamenal okamžitou ztrátu autentičnosti. Slyšet hřímat osudové proslovy, démonické šklebení, výkřiky plné nenávisti, ale i vyznání lásky a slova nejhlubšího lidského žalu nikdy nebylo impozantnější.

Přehrajte si trailer A komu že vděčíme za ten neuvěřitelný filmový zážitek? Dvojici japonských režisérů Hikaru Kondó a Haruo Sotozaki. První jmenovaný je spoluzakladatel studia Ufotable, z jehož dílny pochází i původní anime seriál. Tomu se Kondó věnoval hlavně z pozice producenta, když režii přenechal druhému jmenovanému, Haruo Sotozakimu. Pro Infinity Castle však spojili síly a jejich společná režie dokázala z předlohy Koyohary Gotougeho vytěžit maximum možného. A to v takové formě, jakou byste jindy hledali v dílech Akira Kurosawy (Sedm samurajů, Ran). Jistě, bavíme se o anime, ale síla příběhu a způsob jeho převedení na plátno je zkrátka dechberoucí. Jediné, co adaptace předlohy provedená samotným Kondóem jakožto autorem scénáře nemohla nijak ovlivnit, je množství postav a jejich návaznost na předchozí události. V tomto ohledu působí začátek Infinity Castle příliš rozmáchle a neukotveně, což lehce rozevírá jinak brilantní komplexnost filmu, nicméně je to skutečně jediná drobnost, co se dá Infinity Castle vytknout.

A na závěr ta nejlepší možná zpráva – Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle je sice vyvrcholením ságy o Zabijácích démonů, ale teprve první částí filmové trilogie věnované opulentnímu střetu dobra a zla. Vše, co se v Infinity Castle stane, je tak pouhým předkrmem skutečných krvavých hodů, co teprve přijdou. Do té doby nezbývá než opakovaně chodit do kina na Demon Slayer: Kimetsu no Yaiba Infinity Castle jako na největší překvapení letošního filmového roku.

À propos jestli v kinech chybí, nebo nechybí v dnešní době originalita, tedy téma spřízněné, se řeší i v posledním díle s Civalem Na pivu: