Fandím Chrisu Hemsworthovi. Ne že by to byl můj bůhvíjak oblíbený herec a myslím, že i on sám si je celkem vědom svých hereckých limitů, ale je to sympaťák, snaží se, nebojí se dělat si ze sebe legraci a zkoušet nové věci. A zároveň dává fandům to, co od něj chtějí. Bohužel pokud není v Avengers, obvykle to dopadne komerčně dost zle a obávám se, že takový osud čeká i jeho novinku Cesta zločinu. Na druhou stranu to může být právě ten důvod, proč byste ji měli v kině podpořit. 

Hemsworth tu hraje profesionálního zloděje Davise, který s pistolí v ruce a dokonalou přípravou v hlavě obírá o peníze nebo diamanty lidi v okolí dálnice 101 v Los Angeles. Nic nepodceňuje, neriskuje a snaží se předejít střílení nebo dalším průšvihům. Drží se pod radarem a sní o posledním velkém kšeftu, po němž by mohl odejít do důchodu. A teď ho našel. Chystá se obrat jednoho otravného miliardáře a má spadeno nejen na jeho diamanty, ale i na plný trezor. Jenže to bude mít trochu těžší. I přes veškerou opatrnost udělal chybu a jde mu po krku stárnoucí polda Lou, jeho spojka z pojišťovny Sharon nemá tak pevné nervy, jak si sama myslela, a bývalí parťáci si řekli, že přišel čas, aby Davise vyřadili ze hry. Takže pokud se chce dostat k největšímu lupu svého života, pořádně se nadře. A bude rád, když to přežije. 

Cesta zločinu: FOTOGALERIE

Smrdí to Nelítostným soubojem, že jo? Zkušený zloděj, proti němu zkušený polda, nekompromisní podsvětí, dvě zajímavé herecké osobnosti proti sobě… no ještě aby ne! Jenže ono úplně ne. Cesta zločinu se možná tváří, jako že bude o souboji dvou profesionálů, kteří stojí na opačných stranách, ale nejde tomuhle tématu naproti zdaleka tak moc, jak byste možná čekali. On se tu vlastně zločin jako takový řeší až ve druhé řadě a ačkoliv by mohlo jít o akční nebo nějakou vychytralejší zlodějskou podívanou, samotného loupení tu reálně moc není. A obejde se bez nějakých frajeřin a blbnutí, protože režisér Bart Layton svůj příběh zasadil do mnohem reálnějšího světa, než v jakém se odehrávají tradiční heist filmy. Hrdinové se bojí, někoho zastřelit znamená strašlivý průšvih a zabít poldu je prakticky nemyslitelné. A záporáci rádi dají ruce nad hlavu a odevzdají bez řečí zbraň, když jim někdo namíří mezi oči pistoli. 

V Cestě zločinu jde mnohem víc o postavy, hlavně tedy o samotného Davise. Hemsworth ho pojal jako člověka, který na první pohled působí jako nekompromisní profesionál. Vždy dokonale upravený, perfektně připravený a kalkulující. Nejzajímavější však začne být ve chvíli, když z něj tahle maska začne padat a ukazuje se, že jde o vystresovaného neurotika, který nedovede navazovat normální vztahy, bojí se všeho, co nemá pod kontrolou a za maskou chladnokrevnosti skrývá bezradnost a nejistotu a místo toho, aby po úspěšné akci slavil, je vyklepaný a vyděšený. Stejně jako ve chvílích, kdy vyrazí na obyčejné rande. A dost mi herecky připomínal mladšího Brada Pitta. 

Podobně Layton přistupuje i k ostatním hrdinům. Ačkoliv jednotlivé postavy spadají do tradičních žánrových archetypů, žádná z nich ho nakonec zcela nenaplňuje. Ruffalův polda je do jisté míry klasický klaďák, ale zároveň dost nesympatické hovado, co se evidentně sprchuje jednou týdně a ani se moc nesnaží zachraňovat svoje rozpadající se manželství. Halle Berry tu zase působí jako sebevědomá manažerka pojišťovny, které však docházejí síly i čas, aby něco udělala se svou kariérou, a za korporátně dokonalým úsměvem schovává naštvanost, kterou nedovede nijak ventilovat. A když to udělá, samotnou ji to vyděsí. Snad jen ten Barry Koeghan tady od začátku do konce hraje prvotřídního magora. Jeho chování, nezodpovědnost a ochota mlátit do lidí tak dlouho, dokud nedostane, co chce, z něj dělá zároveň ten prvek, který dovede všem ostatním během chvíle rozmlátit na kousky jejich plány, ambice i odhodlání. Cesta zločinu je mnohem víc drama o nejednoznačných postavách než thriller. A díky výtečným hercům a snaze Laytona dát jednotlivým hrdinům prostor to funguje lépe, než kdyby Hemsworth každých dvacet minut vykradl banku. 

Přehrajte si trailer Každopádně kino tomuhle krimi dramatu zatraceně sluší. Inspirace nejen Nelítosným soubojem, ale hlavně Mannovým Collateral je zjevná a Layton zvládl zachytit nádheru světa bohatých, odlesky mrakodrapů, i špínu a zoufalství v zapadlých uličkách. Jediný zásadnější problém Cesty zločinu tkví v tom, že občas moc spěchat a nestíhá jít u hrdinů víc do hloubky, i když se o to snaží. A projeví se to i ve finále, které působí zbytečně melodramaticky a poněkud naivně. Formát minisérie by jí možná slušel víc než film… ale to asi nemá smysl řešit. Podobných snímků navíc v kinech vídáme čím dál méně, tak by byla škoda zrovna tenhle kousek minout. I když je nakonec možná malinko jiný, než čekáte.