Z režírujících herců jsme vždycky trošku nervózní. Na jednoho Bena Afflecka a Roberta Redforda totiž připadá deset naprosto průměrných filmařů, kteří se k větším projektům dostanou jen díky svému jménu a ne schopnostem nebo talentu. Russell Crowe se teď také rozhodl zkusit natáčení šéfovat. A hned na začátku rád řeknu, že patří k té první partě.

Cesta naděje: FOTOGALERIE

Crowe je dobrý herec. Občas sice šlápne vedle a můžeme si z něj dělat srandu za jeho tlustého Robina Hooda nebo nepěvecký výkon v Bídnících, ale dokud má ve filmografii Gladiátora, Čistou duši nebo L.A. Přísně tajné, budeme ho považovat za borce. Navíc má doma Oscara a jeho jméno má pořád dostatečný zvuk. Proto příjemně překvapí, že jeho režijní debut je trošku jiný, než třeba poslední dílo Angeliny Jolie, která chtěla říct a ukázat tolik věcí, že se jí to celé rozsypalo pod rukama a jen to vlastně celkem hezky vypadalo. Crowe svůj příběh stárnoucího australského farmáře, jenž přijíždí do hroutící se Osmanské říše hledat hroby svých synů, pojal mnohem komorněji, osobněji a ve výsledku působivěji.

Ačkoliv se dočkáme pár válečných výjevů, rozhodně nejde o válečný film, spíš protiválečný. Hlavní hrdina, ale i všichni okolo něho, istambulská hoteliérka, osmanský generál i mrtvoly uklízející Britové, jsou už unavení. Vědí, že válka skončila, s výsledkem se smířili a teď už vlastně chtějí jen domů a klid. Každý ho hledá jinak a jinde, všichni si však váží ostatních za to, že si taky prošli peklem a přežili. Crowe se nepokouší tlačit na ubulenou notu víc, než je nutné a tíži války vyjadřuje klidnými a zatraceně působivými záběry na gigantická pohřebiště a udřené tváře lidí. A stačí to. On sám tu je za mlčenlivého drsňáka, jenž by si asi rozuměl s Clintem Eastwoodem (a není to jen tím kloboukem) a z každého záběru na jeho tvář lze vysledovat absolutní odhodlání najít těla dětí a odvézt si je domů. Není však jediným hrdinou. Stejný prostor totiž dostávají i pro většinu asi neznámí turečtí herci, kteří hrají postavy, jež by měly být asi papírově pro australského fotříka nepřátelé, ovšem tím, že první světová válka skončila a každý v ní něco ztratil, se všichni navzájem začínají respektovat. Crowe se pokouší říkat jednoduché pravdy. Že rodina je důležitá, že válka je svinstvo, ať stojíte na jakékoliv straně, ale že existují důvody, proč bojovat a riskovat svůj život.

Přehrajte si trailer Celé je to ovšem absolutně nepatetické. Dojemné ano, ale nepatetické. Skvělý soundtrack a nádherná kamera oscarového Andrew Lesnieho vás během pár minut vtáhnou do exotického a krásného světa, kde se lidé musí vyrovnávat s tím, že si prožili peklo. I Olga Kurylenko a Jai Courtney, ačkoliv jsem si fakt nikdy nemyslel, že zrovna tihle dva umí hrát, odvádí perfektní práci. Únava, touha vyhnout se dalším konfliktům, násilí nebo vyhroceným situacím, je znát úplně z každého, ať už jde o vojáky, nebo civily ve městě. Důsledky války, z níž toho vlastně moc nevidíme, tu jsou doslova hmatatelné a funguje to možná líp, než kdybychom dostaly výjevy z bojiště plné krve a křiku raněných.

Celkově jde o velmi vydařený kousek a když mluvíme o debutu, nebál bych se označit ho za vynikající. Technicky patří Cesta naděje k absolutní špičce, Crowe však zvládl i vést herce, dosadit do příběhu zajímavé a nejednoznačné charaktery a když si odmyslím občas až příliš pomalé tempo a pár scén, kde se hraje trochu zbytečně na mysteriózní notu, je tenhle malý australský film něco, co určitě stojí za pozornost. Starosvětské výpravné drama s atraktivním příběhem, zajímavými hrdiny, skvělou hudbou a kamerou. Na to, že za kamerou stojí Crowe poprvé, odvedl sakra dobrou práci. Doufám, že tam nestál naposledy.