duro

Někdo tady s Nicolasem Cagem pěkně vy*ebává. Nejdřív mu na neurčito odsunuli americkou premiéru Doby čarodějnic, teď ho nutí nosit nepadnoucí klobouk, hníst si ohnivé koule a promlouvat přihřátým hlasem, vedle kterého pozdější projev Alfreda Moliny zní jako hlas Boží, hřímající z nebes v den posledního soudu. Ani jinak se nic nezměnilo. Samotný sestřih má standardní švih a hudba (ta samá jako minule) se tomu snaží dodat alespoň trochu moderní feeling. Ukázka to potřebuje jako sůl, protože jinak film vypadá jako ryzí osmdesátkový oldschool. Ti z nás, kteří vyrůstali na Pyramidě hrůzy, Zlatém dítěti či Velkých problémech v Malé Číně, se neubrání příjemné nostalgii. Problém je v tom, že tenkrát nám bohatě stačilo, aby se filmem mihl jeden drak a jeden oživlý gryfoidní chrlič a aby na hrdinu udělal bu-bu-bu nějaký počmáraný kungfista. Jak chce ale něco takového oslovit dnešní publikum, to mi zůstává záhadou. Není to totiž cíleno na dětské publikum a bojím se, že na světě nežije jediný teenager, který touží vidět Jaye Baruchela napodobňovat bradavické kejkle a bojovat v ulicích New Yorku s trikově i jinak zastaralou fantasy havětí. Ne, Jerry Bruckheimer nám letos radost nedělá. Obávám se, že ani jeho nepotěší hlášení z pokladen kin. Nebo si snad někdo myslí, že má tento film šanci na vyšší tržby než podezřele podobný Percy Jackson?