…kde jsem to byl? Jo, už si vzpomínám. Že finále Čarodějky bylo de facto jako finále prvního Matrixu, kdy Elphaba konečně prozřela, uvědomila si, že svět kolem ní není takový, jak se zdá (Čaroděj lže), ohákla se do černé a začala létat. Fantastické a silně emocionální završení parádního muzikálového snímku, který kromě bohaté audiovizuální stránky nabízel i řadu moc zajímavých témat s přesahem, od šíření propagandy, přes utlačování a obviňování minorit, až po zachycování kultu osobnosti. Nebo aspoň takhle mi tvůrci umožnili ten film číst. Na povrchu to samozřejmě byla roztančená fantasy pohádka ze školního prostředí (takový Muzikál ze střední říznutý Potterem), kde se ze dvou z počátku znepřátelených dívek stanou nejlepší kamarádky, které se společně vydají setkat se s mocným vládcem země Oz, aby společně změnili svět k lepšímu.

Muzikálová verze Wicked tak v podstatě (minimálně ve své první polovině) zcela ignorovala příběh Dorotky a místo toho rozšiřovala mytologii Ozu způsobem, který byl v mnoha ohledech dospělý a místy i nečekaně temný, ale díky výkonu Ariany Grande v roli G(a)lindy taky neskonale vtipný, zábavný a v podání režírující Jona M. Chu sympaticky vynalézavý a filmově rozmáchlý. Není divu, že to v kinech vydělalo takové peníze. Filmu se totiž nedalo příliš vytknout, jelikož fungoval po hudební, taneční i příběhové stránce. Jeho pokračování tak zdánlivě nemohlo nic zkazit. Stačilo jen uspokojivě završit celý příběh, nabídnout nějaké smysluplné řešení problému s prolhaným Čarodějem a možná ukázat cameo Dorotky a její partičky. Žádná věda, žejo. No. Tak nic.

Jestliže si u jedničky nešlo na nic stěžovat, tak ve Wicked: For Good z nějakého záhadného a pro mě nepochopitelného důvodu nefunguje najednou vůbec nic. Film ještě začne nadějně, když sledujeme výstavbu „žluté cesty“ rukama zotročených zvířat. Záhy přiletí Elphaba, přemůže stráže a člověk by třeba čekal, že zvířátka i vysvobodí. Ale místo toho se v dáli objeví létající opice a Elphaba se musí dát ihned na útěk. Už od začátku tak film tak trochu říká, že dopad čehokoli na cokoli tady bude víceméně nulový, protože dál se k tomuto incidentu nevracíme a zhruba o půl hodiny později už je Elphaba navíc připravena Čaroději vše odpustit a spolu s Glindou pro něj pracovat. Proč? Protože si prohodili pár slov, zatančili na jednu píseň a vše je tak dobré. Než pochopitelně dojde na další hloupý zvrat, který uvidíte na míle dopředu, ale i tak vás asi zklame, jak prostoduše je zde odhalen.

A tak je to bohužel se vším. Druhá Čarodějka je v porovnání s prvním filmem až bolestivě hloupá v tom, jak pracuje s postavami, jejich motivacemi i celkovým směřováním děje. Je to dáno částečně asi předlohou, a tím myslím muzikálovou verzi z Broadwaye, na druhou stranu by to nebylo poprvé, co se nějaký filmař odchýlil od předlohy. A v tomhle případě to po tom dokonce volalo. Další důvod, proč druhý film nefunguje, je samotný Čaroděj ze země Oz (respektive snaha dělat opak prvního filmu). Tam kde první Čarodějka rozšiřovala různé vazby a chystala půdu pro všelijaké konflikty (Elphabina sestra a Boq, Elphaba a Fiyero, Glinda a její neschopnost používat magii), pokračování se naopak všech těchto vedlejších linek rychle a často extrémně nesmyslně zbavuje, jenom aby se mohlo nějakým způsobem navléct na původní příběh Franka L. Bauma z roku 1900.

Tato úporná práce s bořením všeho, co bylo v jedničce zajímavé, pak bohužel zabírá většinu prostoru dvojky. Což je asi i důvod, proč už nezbylo místo na nějaké zajímavější choreografické výstupy ani velkolepá hudební čísla. Wicked: For Good zaostává i na téhle frontě, kdy každá jedna skladba je bohužel slabší než to nejhorší, co zaznělo v prvním filmu. Je to všechno monotónní, textem neobjevné, emocemi vyprázdněné. Jako by si všichni vystříleli to nejlepší do prvního filmu a na ten druhý už jim nic nezbylo.

Vážně si nepamatuji sequel, který by se takhle rychle a takhle intenzivně rozpadl. A když, tak mezi těmi filmy byla aspoň dvě dekády dlouhá pauza, jako v případě čtvrtého Matrixu. Tady ale oba snímky vznikaly prakticky současně, všechen příslib prvního filmu ovšem vzal zkraje dvojky za své a my tak dostali jen absurdně nedostačující dílo, které nebýt pořád vynikajících výkonů svých dvou hlavních hvězd Cynthie Erivo a Ariany Grande, tak by vůbec nemělo právo existovat. Takhle se dá alespoň argumentovat tím, že to za sledování těch dvou trochu stojí. To je ale upřímně fakt málo.

Jediné štěstí pro tvůrce filmu je, že v mých očích jsem letos přece jen pocítil ještě výrazně větší zmar a bolest při sledování jiného muzikálu, tady se aspoň se smrtelně vážnou tváří nezpívá o penisech a vaginách. Na druhou stranu se tu poměrně brutálně zabíjí lidi na vozíčcích. Nevím, opravdu nevím, jak tohle mohlo projít něčím dohledem, ale že zrovna tenhle sequel budu na konci roku řadit mezi největší zklamání uplynulých 12 měsíců by mě ještě pár týdnů zpátky nenapadlo.