Když už byli kolegové na začátku října u toho vzpomínkového bilancování, přisadím taky něco k dobru, protože to s Buried v jistém směru souvisí. Leckdo z vás si jistě vzpomene na cyklus televizních povídek Alfred Hitchcock uvádí, který zhruba před dvanácti lety brázdil naše obrazovky ve všední dny kolem poledne. Spousta povídek se vymykala průměru, ale jen jedna byla opravdu geniální. Končí prostým probuzením v rakvi a prosebným křikem jednoho vězně, který si moc dobře uvědomuje, že o něm nikdo neví a až si vydýchá všechen kyslík, přes pokusy o mdloby se prokouše až k velmi pomalé a depresivní smrti. Přestože šlo o pointu z nejúdernějších v televizní historii, jistě stálo za úvahu, jak takové poslední okamžiky vypadají.

A Buried přesně tady začíná. Upocený Ryan Reynolds vedle sebe sice nemá mrtvolu vězeňského dozorce, který ho měl původně vysvobodit (takhle Hitchcockova povídka končí, poděkovat za spoiler mi můžete v komentářích :-), za to má jeden mobil, který překvapivě není bez signálu, tudíž se dá využít lépe než jen dražší variace na kapesní svítilnu. A kdo ví, možná nezůstane jen u mobilu...

Hlavní devizou Buried je fakt, že kamera nevyleze z rakve. Nikdy neopustí ten ztísněný prostor, kde se Paul Conroy na finální (?) dvě hodiny svého života musí nějak zabavit, a pokud možno udělat všechno pro to, aby to nebyly jeho dvě hodiny poslední. Scénář teoreticky svádí k odhalení rozličných flashbackových sekvencí, ať už z Paulovy dávné či blízké minulosti, nikdy k tomu však doopravdy nesklouzne. Buried tím získává velké body k dobru jako nekompromisně koncepční film, který nikdy neuhýbá pohledem, jako to valná většina filmů dělá, ať už je důvod jakýkoliv. Velmi si cením, že v dnešní době plné nelogických 3D hovadin má někdo koule a natočí film, kde je na plátně vidět jenom jeden herec a zaprášená prkna. Kde se dá s tím hercem projít očistcem bez nadužívání trikových sekvencí a nesmyslných „buch buch“ lekaček, kde se ctí nejzákladnější žánrová pravidla a kde po velmi dlouhé době platí, že největší stres nemusí zpusobit velká zubatá příšera s ranním dechem osazenstva hospody U Jirásků, ale vytrvalý tlak na nejzákladnější lidské pudy a smysly.

Kdysi jsme si mysleli, že ležící herec ve tmě toho vlastně nemá moc co hrát. Jenže Nicolas Cage ve Stoneově World Trade Center bohužel jen prokázal další dávku svého současného hereckého neumětelství - naopak ležící Ryan Reynolds v totálním nervovém vypětí ukazuje, že to jde a že se emoce dají poctivě ždímat i skrze šero nakrájené tlumeným světlem z displeje mobilu. Dialogy mají šťávu, reakce na omezený prostor a bezvýchodnost situace jsou naprosto adekvátní. Rozhovor se zaměstnavatelem firmy, pro kterou hrdina filmu pracuje, patří k dramatickým vrcholům letošního roku, který sráží pouze fakt, že zbytek ostatních rozhovorů spadá „jen“ do kategorie „velmi zajímavé“.

Není ale všechno zlato, co se třpytí. Joel Schumacher se svou Telefonní budkou tenkrát naprosto správně odtušil (a dokázal si to prosadit), že celovečerní film nutně nemusí trvat hodinu a půl, aby měl nárok na to usadit se v kinech (pokud si dobře pamatuju, Farrell tenkrát na ploše jednoho a půl metru čtverečních řádil 70 minut čistého času). Buried je typickým příkladem toho, kam až se dá zajít, pokud se v první řadě poženete za naplněním časových kvót, místo naplnění tvůrčích cílů (ať už tomu stojí v cestě kdokoliv). V tu chvíli se totiž do hry dostává řada kompromisů a takové kompromisy ve většině případů nevěští nic dobrého pro udržení tempa a hlavně pro pocit stoprocentní uvěřitelnosti, který film podobného typu rozhodně potřebuje.

Buried bohužel s odstupem trochu vypadá jako film, který trval původně velmi napínavých šedesát minut, ale když se to před koupí do distribuce rozkřiklo, holt se ještě dvacet minut muselo „dodělat“. Jinými slovy, zatímco z toho mohla být zatraceně úderná jednohubka, u které nestihnete přemýšlet, je z toho „jen“ poměrně úderná jednohubka, která vás na mnoha místech přemýšlet donutí. A přemýšlení u filmu tohoto typu je rozhodně velmi na obtíž! Otázky typu „proč neudělal tohle, když mohl“, „proč tohle teď funguje, když to předtím nefungovalo“, „popř. co tady sakra dělá ten ***?“ a spousta ostatních se začínají vršit do plné výšky stropu rakve, až nakonec Reynoldse udusí a ten už jen (v očekávání kýžené pointy) se střídavým nadšením papouškuje další repliky, které tu vůbec být nemusely. Vývoj příběhu je místy podivný a často skáče z očekávatelných a logických úrovní do sklepa nepochopitelných úletů, na čemž je vidět, jak zuřivě se tu nakonec stříhalo a jak moc se tvůrci snažili domyslet ještě kousek toho napětí, které je třeba divákům prodat.

Nemá však cenu být prvoplánově zlý a škodolibý – koncept tohohle filmu se dá vyvážit zlatem a rámci konkurence v kinech působí jako velmi příjemné a nápadité zjevení, které neváhá jít za hranici všechních žánrových dní a poctivě tam vyždímat všechny dobré nápady, jež může scénář o muži zavřeném v rakvi přinést (a přináší i jeden strašně špatný, bohužel :-). Nárazově klopýtne přes nějakou logickou překážku a na vrub konzistentního napětí místy musí přidávat nepravděpodobné náhody a „schovky“. Pokud ale do kina nepůjdete primárně přemýšlet, nýbrž prožívat, dostane se vám odměny vpravdě intenzivní.

A i když si za týden vzpomenete přesně jen na tři scény z celého filmu, podpořit Reynoldsův pobyt ve tmě rakve pobytem ve tmě před plátnem se i tak vyplatí. Už proto, že podpoříte odvahu jít proti proudu, když jdou všichni s ním a v rámci žánru jen sypou z rukávu jeden remake za druhým. Jak je už ale notoricky známým pravidlem, všechno tohle úsilí nepřijde vniveč pouze za předpokladu, že Buried dorazí do ČR po oficiální distribuční lince rychleji, než po té neoficiální.