Předem bych rád zmínil, že Brooklyn je adaptací úspěšného irského románu z roku 2009 a s aktuální uprchlickou/imigrantskou vlnou nemá zhola nic společného. Zpracování Tóibínova románu zkrátka přišlo v ten správný čas, ostatně sám jsem viděl film za přítomnosti autora a hlavní herecké hvězdy právě v rámci představení, které následovala širší diskuze o aktuální situaci v Evropě. Brooklyn se ovšem odehrává v padesátých letech a hlavní hrdinka Eilis (Saoirse Ronan) do Ameriky cestuje z poválečného bídou sužovaného Irska za lepším životem a za prací. Spojené státy tehdy byly po lidech ochotných pracovat vyloženě hladové, ostatně byli to právě Britové a Irové, kteří vlastníma rukama postavili newyorské mosty a tunely.

Eilis v rodném kraji zanechává starší sestru a ovdovělou matku, kupředu ji pohání vidina lepšího života a potenciální možnost časem posílat nějakou tu zlatku domů. Brooklyn se tak v prvních minutách tváří jako typicky načrtnuté drama o ambiciózní krajance, která v džungli plné mrakodrapů odolává nástrahám velkoměsta, začne se jí díky vlastní píli dařit a dokonce si najde typického newyorského chlapce (ano, tušíte správně - italského přistěhovalce, instalatéra... ale Mario se naštěstí nejmenuje).

Už zíváte? Brooklyn opravdu není pro každého. Režisér John Crowley (Intermission) je Ir jako poleno, takže první část filmu odehrávající se v krajině zelených kopců pro jistotu celou zabalil do stejnobarevných odstínů. Přesun do New Yorku pak nabídne teplejší barvy a tepající metropoli, ačkoliv se natáčelo úplně jinde a dobová patina se dodělávala trikově, takže jsou některé scény poněkud sevřenější, než by se divákovi líbilo. Nejvíc je to asi vidět na plážové scéně na Coney Islandu (ta se jako jedna z mála natáčela opravdu na Coney Islandu). Nicméně... Brooklyn není o laciném oblbování věrnými kulisami. Celý se točí kolem postavy Eilis, jejího stesku po domově a rodině, ale i obtížné aklimatizaci v novém světě.

Není to tíživé drama, není to ani lehkonohá komedie. Humoru je tu naprosté minimum a většinou jen v rovině flirtování mezi italským mládencem a hlavní hrdinkou. Právě romantické tokání alespoň na chvilku přehluší dopisy z druhé strany velké louže. Eilis pilně studuje, začíná se jí dařit v práci, kde konečně odhodí masku stydlivky a začne si spolu se svým novým vztahem New York konečně trochu užívat. Tragédie v rodině ji ovšem donutí nasednout na nejbližší parník a snímek pozdě, ale přece dostane další vrstvy, když se dlouhé irské prsty omotají kolem Eilis tak pevně, že zůstane rozkročená mezi novým a starým jako jelen přecházející silnici, kterého zaskočilo rychle přijíždějící auto.

Sama už ale dávno není ta nevinná irská duše, což je poznat na první pohled, když z rozkymácené zaoceánské bárky vystoupí na rodnou hroudu. Změnu vnímají nejen místní perspektivní partie (třeba snaživý Domhnall Gleeson), ale blízcí její rodiny a přátelé. Nechá Irsko Eilis znovu pláchnout?

Přehrajte si trailer Právě poslední půlhodinka konečně dodává Brooklynu smysl. A jestli jste někdy žili delší dobu v zahraničí, určitě jste zažili něco, čemu se říká reverzní kulturní šok. To když jste se vrátili zpátky do rodné vlasti a pár týdnů či měsíců jste ji vnímali jinýma očima. A vaše okolí vám oplácelo stejnou mincí. Právě tohle závěrečný akt Brooklynu dobře vystihuje, ačkoliv se vsadím, že v knize to Tóibín popisuje mnohem víc do hloubky. Scénář filmové adaptace má na svědomí další slavný britský spisovatel - Nick Hornby - který navíc oproti předloze snímek vybavil o dost doslovnější koncovkou, ale přesto může někomu film připadat snad až povrchní. Naštěstí je tu Saoirse Ronan, která už dávno vyrostla z malé holčičky v Pokání a úspěšně se jí povedlo zlomit prokletí dětských herců. Velkým talentem vládne i v dospělosti a její Eilis předává divákovi dostatek informací nejen verbálně, ale i řečí těla a drobnými nuancemi ukrytými v nenápadných gestech.

Herečka se mimochodem narodila v newyorském Bronxu a ve třech letech se s rodiči odstěhovala do Irska, odkud pocházejí, takže ji Brooklyn jako projekt osobně oslovil. Snaha reprezentovat Irsko tu ale není křečovitá, Saoirse naopak drží krok s všudypřítomnou nostalgií a trochu naivní lyrikou filmu. Kolikrát si řeknete, že byste radši viděli film o těch irských dělnících, co stavěli mrakodrapy a po večerech se prali po hospodách, ale pak se Saoirse zahledí na horizont, kde se leskne špička Chrysler Building a vy přestanete reptat. Protože i tohle má něco do sebe.