Konečně po delší době zase pastevecký dokument! Po úspěších na festivalech v Locarnu i Jihlavě, odkud si odvezli cenu režisér Francesco Montagner i kameraman Prokop Souček, se dokumentární Bratrství dostává i do širší distribuce. Vzhledem k původu režiséra, který snímkem absolvoval na FAMU, se jedná o česko-italskou koprodukci, v centru dění je však specifická komunita konzervativních bosenských muslimů. Přestože tedy pasení ovcí hraje ve filmu důležitou úlohu, témat lze pochopitelně najít mnohem více.

V souvislosti se strukturou vyprávění lze hovořit až o pohádkové šabloně: Otec na začátku uloží každému ze tří synů úkol, který během jeho nepřítomnosti musí vykonat. Nejstarší Džabir má vydělávat peníze a starat se o dům, prostřední Usama má pečovat o rozsáhlé stádo ovcí a nejmladší Uzejr má studovat a dokončit základní školu. Ke konci pak dojde na zhodnocení, jak dobře si synové vedli. Trio chlapců se totiž na dobu dvou let ocitá bez otce, který je kvůli účasti na syrské válce odsouzen za terorismus.

Není náhodou, že se ve filmu vůbec nevyskytuje matka chlapců, dokonce o ní od samotných protagonistů nepadne ani zmínka. Během natáčení prodělávala rakovinu a bydlela u své sestry, ale vzhledem ke struktuře této muslimské rodiny by pro chlapce beztak zřejmě nebyla příliš důležitá – v jejich vývojovém úkolu dospívání v muže by jim totiž nepomohla. Tenhle svět prostě není pro ženský, cílem bylo zachytit specifika mužského světa.

Montagner s bosenskou rodinou natáčel čtyři roky, během nichž se především k chlapcům dostal skutečně blízko. Zmíněná cena za kameru je zcela na místě, mladíky většinou sledujeme ve výrazném detailu. Observace v tomto případě neznamená pouze pozorování s odstupem a nezasahování do děje, nýbrž i režisérovu snahu nehodnotit životní názory a rozhodnutí těchto mladíků. Teenageři často jeden před druhým machrují, s předstíraným nadhledem hovoří o dívkách ze svého okolí a snaží se v přímočaře nalajnovaných životech dostát svým povinnostem.

Kluci si navíc hrají na vojáky navzdory přímé válečné zkušenosti jejich otců – anebo možná právě proto? Převládá mentalita, že svět není hezké místo, kde by člověk nejdál došel se srdcem na dlani; a tak je potřeba se přimknout k jistotám v podobě vlastní rodiny, národu a náboženství. Princip spoléhání se na sebe sama je patrný i ve velmi častém měření sil, klukovských potyčkách především mezi Usamou a Uzejrem.

Zásadní roli v životech chlapců hraje samozřejmě náboženství, zdůrazňované především fundamentalistickým otcem. Víra je jako kotva, která mladíkům kolem puberty nabízí opěrný bod, zároveň však může člověka i stáhnout ke dnu; jak naznačuje osud jejich otce. Chlapci však (minimálně před kamerou) vůči přísnému dogmatismu neprotestují, naopak ohledávají možnosti, jak víru skloubit s prostými světskými radostmi – od obyčejné zahálky až po chození na diskotéku.

Přehrajte si trailer Díky lákavé narativní struktuře a zasněnému vizuálu se Bratrství daří bourat hranice mezi hraným a dokumentárním filmem. Zaměření na archetypální postavy i témata navíc nabízí dostatek rovin k prozkoumání – hledání mužského principu, sourozenecké vztahy, vyrůstání bez otcovské figury či širší přesahy víry do běžného života a těžkých podmínek balkánského venkova.

Touto vrstevnatostí se však příliš neliší od množství jiných podobných dokumentů, v nichž sociální aktéři hledají sami sebe na pozadí složité společenské situace. Kvantita obecnějších témat si navíc vybírá daň v podobě určité plytkosti, spíše nabízení podnětných obrazů nežli jejich cílenému rozpracování, kvůli čemuž výsledek nepředkládá uspokojující poselství. Formálně uměřený, leč sympatický dokument je tak především velmi kompetentním debutem a přístupným nahlédnutím do životů, na něž se až příliš mnoho z nás dívat spíše nechce.