Pan Mlčoch má ženu a devět dětí. Všichni společně žijí v několika maringotkách na šumavské louce. Pěstují si kedlubny a brambory, skotačí po lesích. Elektřinu mají zavedenou jen kvůli vaření a pračce. Děti nechodí do školy, vysokoškolsky vzdělaní rodiče je vychovávají doma. Konzumní společnost smrdí, zpátky ke kořenům. Zkrátka idylická alternativní rodinka.

Ale zdání klame. Pan Mlčoch není zeleným tatínkem Kudrnou z Ranče u Zelené sedmy, ale spíše malým diktátorem, který má celou rodinu pod autoritativním dohledem. Jak čas ubíhá, je čím dál patrnější, že Mlčochovi vyměnili civilizační výdobytky za lesy a stráně jen proto, aby hlava rodiny mohla ukojit svou touhu po absolutní moci.

Nebo taky ne. Může to být jen náš mylný dojem, zarytá ostražitost, vyplývající z toho, jak jsou jiní, nepřizpůsobiví, nonkonformní a my všichni ostatní jsme zapšklí konzumeři, kteří se neobejdou bez televize, internetu a teplé vody.

Problém dokumentu Evy Tomanové však netkví v tom, že nám nedává jednoznačnou odpověď, to naopak kvituji. Jen velice málo dokumentaristů má látku a schopnosti, aby mohli být aktivistickým filmařem a točit názorové věci. Pokud se o to většinou pokouší, dopadá to špatně. Tomanová však příliš klouže po povrchu, což je do jisté míry dáno i tím, že se před ní rodina a jednotliví příslušníci neotevřeli. Dokumentaristé tak působí opravdu jen jako vnější pozorovatelé, koukající přes okno do světničky, sledující rodinu při každodenní činnosti nebo na cestě do Španělska, kde bivakují přes léto.

Vše tak působí až příliš kašírovaně a chtěně. Netroufám si odhadovat, zda je to nedůvěrou zpovídaných k osobě režisérky, či je to vynuceno okolnostmi, a sice že kdyby šla na dřeň, autoritářský Mlčoch by odmítl dále spolupracovat. Ale jako divákovi mi to vadilo. Doufal jsem, že se dozvím víc … a nedozvěděl. Mám tu před sebou jen jednotlivé silné fragmenty, třeba rozhovor s nejstarším synem, který popisuje otcovu výchovu jako „profesionální“, ale celkový obrázek zůstává neodkrytý. Silné téma tak bohužel ztroskotalo právě na tom, že bylo uchopeno nešťastným způsobem. Špička české dokumentaristiky to není, přesto si nemyslím, že by nám dělala ve světě ostudu. Jen pokládá až příliš mnoho otázek, na které by měla znát odpovědi a nemá je.