Yuri Boyka, největší bojovník na světě, vítěz stovek ilegálních zápasů a chlápek se srdcem ze zlata. V Kyjevě našel boha a snaží se promlátit k legálnímu způsobu obživy, což v našem případě znamená evropskou MMA ligu. A bůh ví, že by tam Boyka vybojoval pár pásů a možná i peníze na dům, auto a spokojený život. Jenže bůh má s Boykou ještě nevyřízené účty. Náboženství mu přineslo pokoru a svědomí, takže do berserkového módu už přepíná Yuri jen občas. A dokonce si nechal i spravit koleno. V zápase o postup do MMA bohužel seřeže srdnatého protivníka natolik, že o den později v nemocnici zraněním podlehne. Co by tomu řekl Ježíš? Odpověď na tuhle otázku se Boyka vydává hledat do rodného města svého protivníka. Můžete třikrát hádat, kde se tohle místo nachází. 

Ano, autoři Boykova trápení ho tradiční scenáristickou ruletou vrhají zpátky do Ruska, kde je Boyka hledaným zločincem. Riskuje tak výpravu do města ovládaného mafiánským bossem, který má překvapivě zálibu v pořádání ilegálních zápasů na život a na smrt. Kdo by to byl čekal. Boyka si chce jen promluvit s manželkou zesnulého bojovníka a požádat ji o odpuštění, ale než se naděje, už zase skáče přes kaluže, drtí lebky, ohýbá končetiny do nepřirozených úhlů a rotuje vzduchem ladněji, než kdy dřív.

Zápletka a hlavní záminka čtvrtého Undisputed je skutečně neuvěřitelně hloupá, což zamrzí i proto, že trojka vlastně nebyla úplně marná a především otevřela Boykovi celý širý svět. Konečně se dočkal zasloužené svobody a mohl se z něj stát po všech stránkáh pozitivní hrdina, který si mohl to louskání ořech... pardon hlav jaksepatří užívat. Jenže producenti řekli ne a neinspirativně ho vrhají zpátky do další rutinní turnajovky, ve které jde o dámu v nesnázích, hříchy minulosti a další ošuntělá klišé. 

Dokonce tu není ani nějaký ten hladový vlk, "nový" Boyka, který by byl hladovější po vítězství než veterán s mnoha zářezy. A nejde ani o to svědomí, které by Boykovi překáželo v likvidaci nepřátel. Obě tyhle zápletky už jsme sice viděli v Rockym, ale právě proto víme, že fungují. Scenárista čtvrtého Undisputed na ně zvysoka kašle a finále nakonec uplete tak neinvenčně, že máte pocit pohybu v kruhu. Takové to, když se schválně roztočíte hlavou dolů, až se vám z toho udělá šoufl. Poslední scény tohohle filmu zchladí vaší ochotu podívat se na pětku, protože jsme pořád tam, kde jsme byli. A to si ani Boyka, ani Scott Adkins nezaslouží. 

A on je přitom pořád tak dobrej. Ani spíše ospalá režie Florentinova zástupce, Todora Chapkanova, neublíží špičkové choreografii a Adkinsovým trademarkům. Boykův bojový styl je pořád stejný, ale přibylo akrobacie a bitky jsou snad ještě dynamičtější. Adkins má pod palcem nejen muskulaturu a východní přízvuk, ale hlavně všechny kosí s obrovským přehledem - právě tohle chtějí fanoušci vidět. Ani mírné zklamání z finálního protivníka (a hudebního podkresu zápasu, který odmítá gradovat a je tedy jen nemastnou neslanou zvukovou kulisou), vám setkání se starým dobrým Boykou nezkazí. Bitky samy o sobě drží film nad průměrem, ať už by v dialogových scénách probíhalo cokoliv. Hořký chuťový ocas v závěrečných titulcích ale přesto nastoupí. 

Dojde vám totiž, že uspěchanou turnajovkou, ve které jsou protivníci skutečně jen náplní do mlýnku na maso, tvůrci tak nějak popřeli ambiciózní trojku. A to včetně Boykových motivací. Jako by se lekli a rychle zas nastrkali oblíbeného hrdiny zpátky do jeho těsné béčkové škatulky. Je to velká škoda... taková, že bych si až přál, aby v pětce do ringu vtrhnul Dominic Toretto a jeho parta. Konečně by Boyku - nebo alespoň Adkinse - vysvobodili z vězení béčkových filmů. I kdyby to mělo být jen na chvilku, v nějaké méně podstatné roli. Když si Diesel může půjčit Tonyho Jaa nebo Donnieho Yena, proč by podobnou službu neprokázal talentovanému Britovi. Jistě, jen zbožné přání, je totiž dost pravděpodobné, že Boyka zůstane Adkinsonovou nejvýraznější rolí. Právě proto by si měl ale hlídat, aby se s ním nezacházelo jako s hadrem na podlahu.