Roland Emmerich je v Hollywoodu zapsaný jako mistr destrukce, ale že by se o něm mluvilo i jako o extra dobrém režisérovi, to se úplně říct nedá. Během své kariéry natočil Den nezávislosti nebo Hvězdnou bránu, zbytek jeho filmů však spadá spíš do průměru. A někdy i hůř. Naposledy jsme od něj viděli dvojku Independence Day, která se nelíbila kritikům, divákům a podle všeho ani jemu samotnému a nejspíš si u ní řekl, že svět už zkusil zničit tolikrát, že už ho to neuspokojuje. A tak se devatenáct let po Patriotovi vrací k válečnému žánru, jen má v Bitvě u Midway místo Mela Gibsona hromadu letadel. No a zase to popravdě není nic výjimečného. 

Ale ono to asi není zase až takové překvapení. Bitva u Midway neláká na extra hvězdné obsazení, rozpočet byl údajně sto milionů, i když jiné zdroje mluvily i o pouhé šedesátce, a navíc mělo jít o stoprocentně seriózní podívanou, což Emmerich moc neumí. Nakonec je to vlastně přesně takové, jaké jsem čekal. I když vy asi budete chtít trošku víc podrobností, že jo? 

Bitva u Midway: FOTOGALERIE

Když Japonci napadli Pearl Harbor, vstoupily Spojené státy do druhé světové války a nad Tichomořím se to začalo řezat. Japonsko mělo víc letadel, víc lidí i víc zkušeností, ale po měsících bojů se americké rozvědce povedlo odhalit, co jejich nepřítel plánuje. A tak si americká flotila počkala na tu japonskou u Midway, kde se mělo rozhodnout o tom, kdo bude šéfovat Pacifiku. 

Emmerich se rozhodl k Bitvě u Midway přistoupit jako ke starosvětským válečným velkofilmům ze šedesátých a sedmdesátých let, jako byly Bitva o Anglii, Tora! Tora! Tora!, Bitva v Ardenách či Bitva o Midway (jo, jde o dva filmy. Zapamatujte si to, ať můžete machrovat). To znamená, že vedle velkolepých bitev je tu i spousta postav. Jako že fakt spousta. Emmerich se věnuje nějaké dvacítce hrdinů, ať už to jsou piloti, jejich manželky, lidé od rozvědky, japonští námořníci nebo američtí velitelé. A jde o dost pitomé rozhodnutí hned ze dvou důvodů. Zaprvé Emmerich na svoje postavy víceméně kašle a jejich vývoj prakticky neřeší. Jen střídá jednoho hrdinu s druhým a vždycky je hodí do nějaké vyhrocené situace. Jenže tu situaci nijak nebuduje, takže i když se řeší smrt kamaráda, ztráta sebevědomí, čest nebo nějaké důležité velitelské rozhodnutí, díky režisérově přístupu vidíme jen to, co by mělo být „silné a emotivní.“ Ale když tu absentuje jakákoliv snaha o budování scény nebo třeba jen delší dialog, logicky to vůbec nefunguje. Tahle řež v Pacifiku by chtěla být velkolepě patetická a chtěla by, aby její diváci permanentně cítili mrazení v zádech. A zoufale se jí to nedaří. Představte si, že vidíte patnáctivteřinový sestřih gólů z hokejového finále mistrovství světa. Asi si to taky neužijete tak, jako kdybyste koukali když už ne na celý zápas, tak třeba na celou akci…

Další problém je, že filmy, z nichž Emmerich vychází, byly plné hereckých hvězd. I sem dorazilo pár slavných tváří a třeba Woody Harrelson je jako Nimitz skvělý, ale spoustu hrdinů hrají neznámí a bohužel i hodně podobně vypadající mladíci. Nechci si tu stěžovat na nedostatek slavných ksichtů, jde mi spíš o to, že slavné tváře tehdy pomáhaly tomu, že měl člověk přehled v tom, kdo je kdo. Tady jsem až do konce půlku hrdinů nedovedl zařadit, spojit si se jménem a občas mě překvapilo, že ten či onen pilot/námořník pořád ještě žije. Emmerich tu neválečnou část své novinky úplně nezvládl. Na druhou stranu počítám, že když už někdo vyrazí do kina, tak spíš kvůli té válečné podívané. A tam už to funguje o něco lépe. 

Co se měřítka týče, jde o typickou emmerichovinu. Vybuchuje tu úplně všechno a závěrečná bitva vypadá skutečně velkolepě. Jenže je tu dost proměnlivá kvalita vizuálních efektů. Finále není vůbec zlé, ale úvodní útok na Pearl Harbor by si zasloužil ještě pořádně poladit a v některých momentech působí vyloženě odflákle. A osobně jsem měl malý problém i s tou závěrečnou řežbou. Ano, je vizuálně o kus lepší a má své momenty, nálety na letadlové lodě z pohledu pilota, jemuž kolem stroje létají kulky a vybuchují střely z děl, strhnout dovedou. Bohužel celá se točí hlavně kolem střemhlavých bombardérů, takže většina akce vypadá tak, že Ed Skrein a Luke Evans zkouší proletět k lodím, z výšky se snést až nad jejich paluby, pustit tam bombu a vzít kramle. A to se brzy trošku okouká. Je to asi lepší, než kdyby se tvůrci úplně vykašlali na historickou přesnost, ale přijde mi fér upozornit potenciální diváky na to, že nejde úplně o film o soubojích stíhaček. 

Bitva u Midway je dost průměrná podívaná. Kvůli solidní bitvě si člověk musí občas i trošku vytrpět neumětelské zacházení s hrdiny a postavami a i když to není vyloženě nuda, hned několikrát jsem si v kině řekl, že to v těch sedmdesátých letech dělali přeci jenom lépe, stejně jako Bratrstvo neohrožených nebo Zachraňte vojína Ryana. Na druhou stranu podobný kousek v kinech už dlouho nebyl, takže pokud vám tradičněji pojaté válečné velkofilmy chybí, nebojte se to zkusit. Jen fakt nečekejte novou žánrovou klasiku. 

p.s.: Asi v žádném filmu jsem neviděl tak očividnou, umělou a zbytečně působící snahu zalíbit se čínskému publiku. Naštěstí jde jen o dvě scény, ale i tak mi bylo za tvůrce trochu stydno.