Pedro Almodóvar to nemá lehké. Coby žijící (a stále tvořící) klasik světové kinematografie se jen těžko může vyhnout tomu, aby se po téměř půl století trvající kariéře nevyčerpal, necyklil a nečelil neustálému srovnávání nových děl s těmi nejpopulárnějšími a nejmilovanějšími kusy, jež mu vynesly festivalové, kasovní a v jednom případě (Mluv s ní) i oscarové úspěchy. V nezáviděníhodné pozici se ocitá i jeho novinka, která se po premiéře v Cannes a promítání v Karlových Varech dostává i do běžných kin. Nabízí totiž jiný typ zážitku, než by se mohlo zdát nejen na první, ale i na druhý pohled.

S vyprávěcími technikami rád experimentující Almodóvar tentokrát přistoupil k tomu, co je mezi filmaři zpravidla výrazně oblíbenější nežli u jejich publika – totiž autofikční rozjímání nad údělem pochybnostmi zmítaného tvůrce, který se snaží vytvořit přelomové dílo. V jedné příběhové linii tak sledujeme Almodóvarovo alter ego, cenami ověnčeného, leč stárnoucího filmaře Raúla, který v zápalu inspirace píše scénář ke svému novému snímku.

Hořké svátky: FOTOGALERIE

V něm se vrací na počátek 21. století a vypráví o migrénami sužované Else, jenž se živí – překvapivě – jako filmařka. V minulosti natočila dva zprvu neúspěšné, později kultovní filmy, podařilo se jí však úspěšně etablovat coby reklamní režisérce. Teď se ale pouští do svého autorského díla, v němž hodlá zužitkovat životní patálie několika svých kamarádek. Ty ze situace nejsou zrovna nadšené, a tak se na stránkách tohoto rozpohybovaného Raúlova scénáře odehrávají dialogy o vztahu mezi realitou a fikcí, o tvořivě autentické inspiraci ze života či parazitování na duševních strádáních našich nejbližších.

Raúl přitom samozřejmě píše o tom, co se odehrává v jeho vlastním životě, a tak jsme svědky několikaúrovňové metafikce: Elsa píše scénář o svém „životě“, Raúl píše scénář o Else a my jako diváci si snad ani nemůžeme nepředstavovat Almodóvara, jak psal scénář o Raúlovi. „Nemá to být autobiografické, ale realita se tam vždycky vloudí,” říká Raúl a směřuje tak naši pozornost k tomu, co je na celém filmu nejdůležitější.

Už úvodní titulky, stylizované pomocí kurzoru a postupně se objevujících písmen, dávají na srozuměnou, že novinka šestasedmdesátiletého filmaře nebude o primárně o postavách a jejich příbězích, nýbrž o tvorbě uměleckého díla. Podobně jako před pár lety v Bolesti a slávě jde o zřetelně osobní Almodóvarův film, v němž režisér svůj veřejný obraz nehýčká, nýbrž do něj naopak vcelku s gustem tepe – třeba i tím, že Raúlova linka vyznívá malicherněji a nabubřeleji nežli to, co řeší jím stvořené postavy.

Hravé metafikční filmy leckdy stojí na kontrastu záměrně špatné „fikční“ linky, kterou následně osvětlí mnohem zvládnutější část z „reality“, díky níž na vše dříve viděné nahlížíme jinak. Platí to třeba pro Poslední střih, v němž nejprve sledujeme úmyslně mizerný zombie horor, který se pak díky změně perspektivy překlopí v působivou komedii. Podobně divácky vděčný pohled ale Hořké svátky nenabízejí a odpírají nám potěšení ze zřetelného povýšení jedné linky nad druhou.

Jde tu totiž o neustálé upozorňování, jak se skutečnost prolíná s uměním a že se v tomto úzkém vztahu jen velmi těžko hledají hranice. Namísto žánrového uspokojení je tedy vyprávění zcela podřízeno tématu, což je (pro vhodně naladěné publikum) rozhodně zajímavá a odvážná tvůrčí volba. Udržení divácké pozornosti dosahuje Almodóvar i skrze nelineární práci s vodítky, a tak se Raúlova i Elsina linka navzájem proplétají, odkazují na sebe a často se až po několika desítkách minut dozvíme, na co ta která postava před chvílí tak podivně narážela. V tomto ohledu do sebe scénář velmi precizně zapadá, přestože hlavně na doslovné, vyřčené rovině.

Přehrajte si trailer V jedné záměrně přehnaně procítěné scéně zaznívá píseň s textem „láska je prostá a všechny prosté věci odnese čas“. Pedro Almodóvar se na sklonku kariéry zřejmě snaží, aby jej čas ještě neodnesl, a tak dramaticky prosté příběhy halí do složitých vypravěčských konstrukcí, na které není snadné se emočně napojit. Lze však najít úhly pohledu, v nichž se filmař ukazuje jako stále inspirující a provokující – což byly vždy jeho domény.