Pokud jste četli naše První dojmy, asi tušíte, že první opravdu velké filmové zklamání letošního roku je tady. A mě osobně to dost mrzí, protože na Bez výčitek jsem se jako fanda Clancyho a Sheridana hodně těšil. Vlastně když tak o tom přemýšlím, dost mě překvapuje, že z kombinace těch dvou plus Michaela B. Jordana a určitě ne neschopného Stefana Sollimy vznikla tahle uspávací nuda, ale už se stalo, tak se na to nadělení pojďme podívat trochu podrobněji. 

Filmové Bez výčitek nemá s původní Clancyho předlohou moc společného. Osobně mi to je celkem jedno a navíc přesun ze sedmdesátých let do současnosti byl do značné míry i nutný, ale faktem zůstává že pokud se těšíte na věrnou adaptaci, tady ji nedostanete. John Kelly (Clark se z něj stane až těsně před koncem) sloužil u Navy SEALs a při jedné z misí v Sýrii narazil na sklad ruských zbraní a tím pádem i na potenciální mezinárodní incident. CIA se ovšem pokusila celou věc zamést pod koberec. Po několika měsících klidu se ale Rusové znovu ozvali a výsledkem je několik Kellyho mrtvých kolegů a hlavně zavražděná těhotná manželka. On sám je rád, že to přežil, teď však touží po pomstě a ministr obrany Thomas Clay ho přidělí k jednotce, která by měla odletět do Ruska a zajmout tam bývalého příslušníka Spetznaz, který za útokem na Američany stojí. Jenže pak se to celé zkomplikuje… i když tou dobou už možná budete spát.

Bez výčitek: FOTOGALERIE

Upřímně nevím, co se stalo, že z Bez výčitek vylezlo tohle beztvaré cosi, které působí, jako kdyby ho natočil někdo za trest a hecl se, že udělá všechno pro to, aby to nebyla zábavná podívaná. Taylor Sheridan, jenž umí psát chlapské drsné filmy jako v současnosti nikdo, tu měl za úkol předělat scénář, který Hollywoodem putuje už od devadesátých let. Celé to ovšem působí, jakoby se na na to decentně vykašlal. I přes jisté snahy jít u hlavního hrdiny do hloubky a dát prostor jeho traumatu a snaze kontrolovat chuť po odplatě, se rychle ukáže, že Bez výčitek je vlastně klasické béčko. Hrdina byl šťastný, hrdinovi vzali to, co miloval, hrdina se naštval, hrdina jde do akce, hrdina se pomstí. A hotovo. Vystačili si s tím Chuck Norris i Lorenzo Lamas a já bych popravdě s tímhle přístupem neměl zásadní problém, kdyby vedl k něčemu žánrově atraktivnímu. Jenže nevede. 

Banální, okoukaný a v mnoha směrech zoufale nelogický scénář se totiž Stefano Sollima rozhodl pojmout jako realistický akční film. Jenomže to slovo realistický pro něj očividně znamená, že bude dělat všechno pro to, aby akce byla co možná nejméně nápaditá. V traileru sice bitka ve vězení nebo frajerský nástup do hořícího auta vypadaly dobře, v celovečerní podobě se však režisér v akčních scénách vybičuje sotva k něčemu, co by se s přivřenýma očima dalo možná nazvat rutinou. Nejen že Sollimova režie postrádá kreativitu a nápaditost, ale svou unylostí to občas vypadá, jakoby se cíleně snažil nenatočit Bez výčitek zábavně. Bez legrace – tvůrci přeci museli na place nebo ve střižně vidět, jak neenergicky působí jejich přestřelky, jak nudné jsou dialogy ve scénách, kdy se řeší mezinárodní spiknutí a jak moc otráveně působí to, co vytvořili. Natočit akční thriller takhle znuděně, to chce talent. Celé Bez výčitek je až na pár výjimek tak statické a nefilmové, že působí jako televizní inscenace s Jiřinou Bohdalovou. Kdyby jí dal někdo do ruky automatickou pušku. 

Přehrajte si trailer Michael B. Jordan se snaží a jeho zarputilost a odhodlanost mu člověk bez problémů uvěří. Bohužel skončil ve filmu, který stojí na mizerné a okoukané zápletce a na place mu šéfoval někdo, kdo chtěl být nejspíš někde úplně jinde. Ty necelé dvě hodiny se extrémně táhnou a mezititulková scéna sebevědomě slibující pokračování tu nakonec působí spíš jako varování. Dvojku klidně. Ale s jiným týmem za kamerou. Takovým, co bude mít alespoň minimální snahu vytvořit něco, co by bylo víc než rutinně napsané a znuděně natočené akční béčko. Tohle je vzhledem k tvůrcům a jejich schopnostem skoro ostuda.