Na úvod bych rád řekl, že málokterá letošní komedie je tak sobeckým exportem amerického vkusu. Jerry Seinfeld pro svůj celovečerní režijní debut oprášil tři dekády starý skeč o zákulisním boji o snídaňový stůl a přináší divákům nejen elitu domácích stand-upových komiků, ale též zrod snídaňové pochoutky jménem Pop-Tart, která je u nás téměř neznámá. Pokud nenavštěvujete candy stores se západními lahůdkami nebo občas nevyjdete za velkou louži, pravděpodobně toustovatelnou ovocnou taštičku vůbec neznáte. A možná je to dobře.

To neříkám kvůli obavě o vaše plomby, ale vlastně kvůli tomu, že tahle televizní estráda je přibližně stejně bláznivá, ať už o pozadí polofiktivní války dvou snídaňových gigantů v šedesátých letech něco víte či nikoliv. Seinfeld přivádí na scénu skutečně existující postavy a odráží se od reálné premisy, ale řada oslích můstků tu děj překlápí do zkratkovité horské jízdy á la National Lampoon. Vzpomínáte na filmovou sérii tohohle labelu? Bláznivá dovolená v Evropě i jinde, Vánoční prázdniny, ale třeba i Caddyshack. V hlavních i vedlejších rolích jeden komik za druhým a scénář plný ohraných vtípků a absurdních situací.

Vzpomínám na tyhle fláky s nostalgickou shovívavostí a podobně jsem asi přistupoval i k Unfrosted: The Pop-Tart Story. Ona ta premisa vlastně není marná a hrající komici se snaží o fous víc, protože jakkoliv produkci platil Netflix, všechno měl pod palcem Seinfeld a jeho kámoši si tu tak hráli pro sebe a na sebe. Vše je utopené do pastelových barev ála Karlík a továrna na čokoládu, ale vizuál je svou strnulostí a kýčovitostí kulis v důsledku televiznější než studio Ostrava, přičemž místy je patrná křečovitá snaha pospojovat za sebe co nejvíc odkazů a pomrknutí, aniž bychom se však dostávali do hájemství Bláznivých střel a podobných parodií (tyhle časy už se skutečně nevrátí). Historický duel dvou největších výrobců cereálií, jež se snaží přijít na trh s převratnou novinkou, je črtán jako Oppenheimer, ale omylem vážně ho nemohou brát ani ti, co u televize od začátku do konce scrollují, protože kadence dobrých a bohužel i trapných vtípků je smrtící.

Podobně trhlých komedií s devadesátiminutovou stopáží už se moc netočí. Když už, tak za nimi stojí kámoši od Sandlera a zápletky věcí jako Ta druhá (Wrong Missy) odrazují už z traileru. Tady se však Seinfeld odráží ze správné nohy a s nadhledem prezentuje “vzrušující” zákulisí cereálních bossů, mlékařské lobby a mizerně placených maskotů. Hezky to odsýpá a vlastně si říkáte, že podobnou převážně nevážnou adaptaci by si zasloužily i jiné milníky obskurních odvětví. 

Optimismus vás bohužel po přepáleném startu přejde v posledním dějství, kdy Seinfeld a spol. do retrostorky bez milosti sypou i vzpomínání na nedávné eventy (Hugh Grant s vikingskými rohy při útoku na cereální Kapitol je uf, uf) a nedovedou si přibrzdit např. zbytečně rozšafnou Amy Schumer. Seinfeld v hlavní roli (opět) hraje sám sebe, což může většinou lidí zklamat, protože jeho humor není pro každou bránici a úspěch stejnojmenného sitcomu vždy stál spíš na vedlejších postavách a skvělých scenáristických nápadech odžitých z pobývání ve Velkém jablku.

A přesto všechno je vlastně ona rozepsaná zápletka pětiminutového skeče docela nosná, minimálně optikou devadesátkových komedií, v nichž debutovaly tehdejší hvězdy Saturday Night Live jako Ferrell, Myers nebo už zmíněný Sandler. Jenže tehdy to byl fresh materiál s mladými, dravými komiky. Tohle je boomerská blbinka s prošlou záruční lhůtou, která na Netflixu sice udělá radost většinovému divákovi, navíc kvitujícímu zástup povědomých tváří, ale pro žánr jako takový neudělá vůbec nic. Jako předražené home video Jerryho a jeho stand-upové rodinky to ale pořád má svoje okamžiky. Profesionální ksichti jako Burr nebo Gaffigan tu sice mají omezený prostor, ale jakmile má pro ně člověk slabost, přestává být odměřeným arbitrem dobrého vkusu.

Možná i proto berte hodnocení s mírnou rezervou, zvlášť pokud místo cereálií snídáte chleba se sádlem a celá ta přeslazená americká kultura v barevných krabicích vás odjakživa spíš iritovala. Bez polevy jí totiž střídavě vysekává poklonu a střídavě si z ní dělá legraci. Jak je pro Seinfelda typické, občas není poznat, jestli se zrovna pokouší o jedno či druhé. Je to součást procesu, v níž se pro někoho skrývá kouzlo a pro jiného pohroma. Jisté je, že kasička zacinkala a do budoucna už se na Netflixu do podobných sponzorských experimentů nikdo pouštět nebude. 

Přehrajte si trailer Seinfeld ale může spokojeně stolovat ve své bublině, protože si splnil sen a pokořil výzvu napsat a natočit dost možná nejzbytečnější biopic všech dob. I já bych měl v hlavě pár podobně nevýznamných příběhů o hrdinech všedního dne, které lze proměnit ve vodopád dvouřádkových vtipů a navlékat je na sebe jako korálky na niti. Na rozdíl od pohádkově bohatého a slavného Seinfelda musím čekat, až bude umělá inteligence natolik pokročilá, že mi to zrežíruje na základě několika promptů. Obávám se, že výsledek bude mít k Bez polevy onou celkovou kakofonií a bohorovným ignorováním slabších momentů nebezpečně blízko.

--- 

Bez polevy probírají imf s Hladem i v nových Filmech v síti: