"To co jsem natočil je hrozné a nečekám, že mi odpustíte. Hluboce se omlouvám za škody, které jsem napáchal na vaší duši."

Kdyby si tohle Julian Jarrold napsal na čelo a pochodoval s tím alespoň týden po Londýně, možná by se dočkal nečekaného a já bych mu odpustil. Ale spíš ne. Jeho snímek Vášeň a cit mě mohl rozplakat či rozesmát. O dojímání nemůže být řeč. Ve skutečnosti se stalo něco jiného, vybublal ve mne po zhlédnutí takovým způsobem, že k němu cítím podobnou nenávist jako k plotně o kterou jsem se ve třech letech spálil. S jak zákeřným úsměvem jsem o deset let později sledoval, jak onen sporák mizí v propadlišti dějin. V tomhle případě bude naštěstí poločas rozpadu o poznání rychlejší.

Vášeň a cit (vskutku zábavný český název, pokud vezmeme v úvahu, že výsledný produkt nikdy neslyšel ani o jednom z těchto pojmů) vypráví o životě jedné z nejslavnějších britských spisovatelek, Jane Austen. V tomto podání je to teprve mladá, nezkušená dívka, která už sice zkouší psát, ale krom šimrání papíru ostrým brkem musí obstarat i tisíc jiných povinností a matka jí navíc nutí do vdávání, stejně jako její sestry. Když se na scéně objeví přehlíživý, ale vášnivý mladík z města, světácký Tom Lefroy, který ani nečekal, že by na ospalém venkově narazil na nějakou novinku. Přijel sem víceméně za trest, což mu však nebrání v tom, aby se bavil a sem tam provětral boxerské rukavice (neplatil si přece ty drahé lekce jen tak pro nic za nic). Jeho nespoutanost mladou Jane dráždí skoro stejně jako jeho arogance, on je pro změnu přitahován její pýchou a nezlomností. Jak to bylo dál? Konal se velký bál. Někdo usnul, někdo se smál. Já skoro patřil mezi ty první, protože ačkoliv jsem předlohu nečetl, Austenovic rodinný životopis nastudovaný nemám a Anne Hathaway považuji za sličnou, leč nikterak výjimečnou, herečku, ke své smůle mám nakoukanou Wrightovu Pýchu a předsudek i televizní zpracování téhož románu od BBC. Jít s takovou výbavou na Vášeň a cit je znamením předem prohrané bitvy.

Už v prvních minutách totiž zjistíte, že fantazii postrádala buď samotná Jane, nebo dnešní scenáristé. Děj je vystavěn na základě dopisů samotné autorky, ale i přes pochopitelné záplaty připomíná spíš kolektivní dílo pakistánských zemědělců, sepsané v přestávkách mezi loupáním brambor. Největší potíž je samozřejmě v tom, že je to bezkrevná, nedodělaná parafráze na Pýchu a předsudek. Všichni víme, že Jane vycházela ze svých vlastních zkušeností, které notně opepřila. Tady však to koření chybí a spousta dialogů se musí vylepšovat za chodu, protože slečna autorka tehdy žádného kronikáře neměla. V Anglii se tehdy psaním živila jediná žena (ne, nebyla to J.K. Rowling), takže likvidace papíru byla Jane trpěna spíš jako kratochvíle, která brzy odezní. Neodezněla, naštěstí pro čtenáře, naneštěstí pro filmové diváky, protože Kevin Hood a Sarah Williams jednoduše suplovat literárního génia a dopisovat cokoliv mezi řádky.

Kdykoliv se o to pokusí, začne na sebe narážet ozvěna klasiky a nucenost nového textu. Kočár začne zběsile poskakovat po cestě a divákovi se notně přitíží. Jarrold se ho snaží uchlácholit přehrávající Anne Hathaway (učila se na piáno a pilovala britskou angličtinu, obojí jsou vyhozené peníze), která se schopnostmi zasekla u Deníku princezny a jakmile přestane hrát teenagerky, zřejmě definitivně zapadne. Mezi další uklidňovací metody patří soundtrack, ale někde na cestě mezi notovými linkami a studiem se něco nepovedlo. Výsledek vás rozhodně nenechá zamhouřit oči, v takové disharmonii by člověk neusnul ani se špunty na uších. Mám pocit, že některé skladby dokonce deformovaly okolní prostor. Takové mučení si ty drahé nástroje zcela jistě nezasloužily. Totéž platí i o řadě herců a především pak o Jamesu McAvoyovi. Když vyznává lásku a dojde mu text, musí se i on uchýlit k podivným grimasám (znáte ten pohled, když vší silou vdechnete pepř?), jinak ovšem prochází celým filmem se vztyčenou hlavou a vy se divíte jeho úsměvům, když vidíte, jak na něm visí nejen Anne Hathaway, ale v podstatě i film jako takový.

Nebojte se, odtáhne ho do cíle a vytrpí i poslední minutu ve stařeckém make-upu. Vy však neuroníte ani slzu a pokud budete svírat ruku partnerky nebo nebožáka, sedícího vedle vás, bude to proto, že jí chcete vzteky sevřít v pěst. Podobně sešněrované filmy snad netočí ani čerství absolventi FAMU. Můžeme se vymlouvat na to, že herci nemohou v korzetech dýchat, že si Jarrold vybral příliš unylý kus britských lesů a luk, že zkrátka na nic lepšího nebyly peníze. Ale to jsou jen laciné výmluvy. Každá jednotlivá scéna, ba co scéna... každá věta ve Wrightově Pýše a předsudku má v sobě víc emocí, než cokoliv z Jarroldova vyšeptaného pokusu. Pusťte mi trailer na Pokání a pak mi můžete změřit pravítkem velikost husí kůže. Pusťte mi pět minut Vášně a citu a můžete mi změřit puls, jestli ještě dýchám.

Ale ono to jinak než podprůměrně dopadnout nemohlo. Byl jsem hlupák, že jsem to nevěděl a nešťastník, že jsem se z toho musel vypsat a ukrást vám tak několik minut drahocenného času. A teď nezbývá, než se otočit čelem vzad a napochodovat do knihovny. Hmm, ne... takovou sílu ten film zase nemá. Stačí když sáhnu po Mizerech. Nic vás nezbaví hořké pachuti v ústech tak, jako pořádná honička na dálnici. Ach... asfalt dnes voní kromobyčejně dobře, paní Harrisová. Ano, slečno Austenová, zbožňuji vůni spálených pneumatik po ránu. Je libo čaj?