Druhé Babovřesky Zdeňka Trošky. Modří už asi tuší, jak to dopadlo. Nebudu vás dlouho napínat – je to stejně mizerné jako první díl. Nelze říct, jestli je to v něčem lepší nebo horší, rozdíl je asi takový, že vám vráží drát do levého oka, místo do pravého. Nebo naopak, jak je libo.

Po projekci jsem si přečetl svou loňskou recenzi na první Babovřesky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych ji sem mohl překopírovat slovo od slova a dostal bych honorář prakticky bez námahy. Dvojka je totiž identickou kopií jedničky se všemi jejími zápory a neduhy a prosta jakýchkoliv kladů. Postavy se chovají jako výplod šílence, jen pobíhají ve zrychlených záběrech po návsi a vedou nesmyslné dialogy. Jeden příklad za všechny: Bába si prohlíží obraz a říká, že je to mazanina. Kolemjdoucí hokejista kriticky zhodnotí:

„Ale babi, to je přece jasná ataka vášně.“
„Ataka?“
„No, ataka.“
„Mhm, ataka. A-ta-ka. Ataka? Ataka.“
„Ataka.“
„No teda, ataka.“

Nechápal jsem to zhruba stejně jako vy. A takových věcí, které se nedají pochopit, je tam víc. Předně zápletky, kterých je asi pět. Každá vyšumí do ztracena a v zásadě žádná nedává moc smysl. Hokejisté přijedou do Babovřesek a báby jim chtějí dohodit své vnučky. Vnučky mají ovšem amanty. Jeden z nich je hulič. Do Babovřesek má přijet kontrolor z ministerstva. Mezi farářem a řádovou sestrou vzniká hlubší vztah. Hlavní postavy prvního dílu – Dolanský a Lucka Marmeláda se tam mihnou dohromady asi na pět minut a pak odletí do Londýna. Ech, cože?

Tak bychom mohli pokračovat pořád dokola a nedobrali bychom se konce. Celé to vypadá jako levná reklama, vystačí si to s jedním hudebním podkresem, product placement kam se podíváš. Zdeněk Troška rezignoval na jakoukoliv tvůrčí činnost a seká to jak Baťa cvičky, protože si je natolik jistý, že by mu diváci přišli i na dvouhodinovou reklamu o menstruačním kalíšku. Necítí potřebu se jakkoliv namáhat s kvalitou a timingem gagů, vymýšlením zábavných dialogů (viz ataka) nebo vedením herců/neherců. Jede se na první dobrou, většina hokejistů při svých výstupech mrká nervózně po kameře a někteří herci se ani nenamáhají skrývat pobavení a smějí se i v situacích, kdy to nedává žádný smysl.

Druhé Babovřesky lze ovšem brát i jako náhled do smutné duše zakomplexovaného režiséra. Troška ze všeho nejvíce připomíná Belmondova spisovatele brakových románů z Muže z Acapulca, který se skrze svá díla mstí všem těm, kteří ho ponížili nebo naštvali. Stejně jako připravil neblahý osud svému vydavateli nebo instalatérovi, i Troška si ve svých filmech léči léta pěstované bolístky. Už dříve se takto dětinsky vypořádal se známými českými kritiky, když v Kameňácích pojmenoval postavy s venerickými chorobami Baldýnský a Spáčilová. Ve druhých Babovřeskách si takto bere na paškál církev.

Mnozí si vzpomenou, jak před rokem v každém druhém rozhovoru vzpomínal, že mu zakázali natáčet v kostele, což korunoval výrokem v rozhovoru pro Právo: „Církev je organizace, která má svoje pravidla a podle nich jede. Marná sláva, je to stejná diktatura, jako byla jakákoli jiná.“ Troškova dlouholetá averze vůči církvi tak nabírá v Babovřeskách komických rozměrů, kdy otylý biskup se zlatými prsteny na rukou plave ve venkovním bazénu a na dosah ruky má zlatý tác s exotickým ovocem. Korunu všemu nasadí absurdní závěr, v němž se kněz během pěti sekund rozhodne, že z církve vystoupí. V Troškově světě je to podobně rychlé a snadné rozhodnutí, jako zda nastoupím do prvního nebo druhého vagónu metra.

Troška už není pouhým filmařem. Stal se institucí, podobně jako Panwerich. Lidé na něj dají, jeho názory se mnozí fanoušci (soudě podle Facebooku a jiných diskuzí) zaštiťují. Ztratil zábrany a začal se šťourat ve věcech, kterým rozumí asi jako Hurvínek válce a které možná ani pochopit nechce. V tomto směru se začíná podobat Tomáši Magnuskovi (kterého jednou vychválil jako naději českého filmu). Oba si ze svých filmů zvykli dělat hlásné trouby zjednodušených (až populistických) názorů na vážná témata. Magnusek do toho šel otevřeně, Troška tak činí v tajnosti, zástěrkou je mu primitivní letní komedie. Sám nevím, kdo z těch dvou je horší.