Postavit film na tom, že v životě není nic lepšího než vaření vaší babičky, je na papíře asi velice chytrý tah, protože to musí zákonitě se spoustou lidí rezonovat. Já mezi nimi ovšem nejsem. Nic zlého proti mým babičkám, byly (a jedna stále je) to skvělé ženy, které mi toho hodně daly. Dobré jídlo, nebo spíš takové, které bych dokázal ocenit, mezi ty věci ale fakt neřadím. Už od začátku mě tak novinka Netflixu s Vincem Vaughnem nechávala celkem chladným. Povedlo se nakonec mé zmrzlé srdce roztavit aspoň dojemným příběhem?

Snímek Stephena Chboskyho (Ten, kdo stojí v koutě, Milý Evane Hansene) vypráví o dospělém chlapovi s italskými kořeny, jenž se po smrti matky rozhodne vzdát jí hold tím, že si otevře na Staten Islandu malou rodinnou italskou restauraci, kde jídlo budou vařit exkluzivně pouze italsko-americké babičky. Zajímavý nápad, že? Inu, pokud byste čekali nějakou uvěřitelnou finanční perspektivu, můžete na to rovnou zapomenout.

Celý byznysový aspekt tady začíná a končí tím, že se řekne, že to bude drahé a nejspíš to nebude fungovat. A pak to prostě začne fungovat. Komplexita Medvěda je v tomhle případě nerealistický požadavek, když ale všichni jedí u jednoho stolu ze stejného hrnce, musím myslet pouze na to, jak to pak sakra chtějí rozpočítat.

Babičky jsou takovou tou komedií, kde se na realismus zkrátka hraje míň, a na emoce trochu víc. Což je naprosto v pořádku, pokud o takový typ filmu stojíte. Asi mi tu chyběl ještě o něco větší důraz aspoň na ten vařící aspekt, přece jen prim pořád hrají spíš dialogy a vztahy a méně už food porn sekce. Rozehrávání vtipných interakcí mezi jednotlivými kuchařkami, kde se dvě nenávidí, protože jedná pochází ze Sicílie a druhá z Bologni, je tady ale docela zábavné. Stejně tak pobaví i narážky na dekolt Susan Sarandon nebo scénky z fabriky, kde dělníci posílají šéfa z jednoho areálu do druhého, aby tak kryli absenci hlavní postavy. Je to všechno takové miloučké, nenáročné, fajn. Neironicky.

Je to zároveň i celé extrémně šablonovité, průhledné a místy trochu na sílu. Zejména co se týče vyobrazování nějakých italských stereotypů. Lhal bych ovšem, kdyby na mě nezapůsobila scéna s food kritikem, finální zvrat nebo mi nedělalo radost, jak se zprvu lehce mrzuté babky proměňují v čím dál větší kámošky, které pak dokonce obdrží i vizuální upgrade v docela vtipné montáži. Takový Sex ve městě s pořadovým číslem 10.

Babičky jsou řemeslně kvalitně odvedenou prací s hřejivým námětem, solidními hereckými výkony a docela příjemným soundtrackem. Je to taková oddechovka na klidné nedělní dopoledne při uklízení nebo třeba vaření. Nadšením z toho do stropu skákat nikdo nebude, stejně tak bych neřekl, že zrovna čtenáři MovieZone budou cílovkou takového snímku, pokud ale někdy nebudete vědět, co s necelými dvěma hodinami, novinka Netflixu vás na tu dobu pohodlně zabaví. Určitě víc, jak leckteré jiné tragipokusy o filmové příběhy. A to se vyplatí.

Film probíráme i v novém MZ Live: