Na počátku byl obraz rytíře jedoucího lesem. Když Viggo Mortensen na karlovarském festivalu promítal svůj druhý režijní počin, vysvětloval, že za nápadem na film stojí právě tato představa, která má posléze ve filmu své důležité místo. Je poněkud zvláštní, že obrněný rytíř na svém oři dal vzniknout táhlému westernu. Když však Mortensen do příběhu zakomponoval i touhu vyjádřit filmem obdiv své mamince, western najednou začínal mít jasnější kontury. Chopil se tedy režie, scénáře, hlavní role i not ke skládání, aby mohl stvořit film, jenž by odpovídal všem těmto představám. A tak vzniklo Až na konec světa.

Hlavní role se původně měl ujmout jiný herec, který na poslední chvilku vycouval. Viggo se proto sám pasoval do hlavního protagonisty, jemuž přiřkl pozadí dánského imigranta. Sledujeme několik let jeho života, v nichž se seznámí s půvabnou a život milující Vivienne, která prodává květinky. Slovo dá slovo, romantický vztah se začne rozvíjet a láskou tokající pár se nastěhuje do chaloupky, kde si odžívá svůj ráj. Jenže přijde občanská válka, muž odjíždí a půvabná Vivienne se musí popasovat s náročným osudem ženy v domácnosti, který nehodlá přijmout. Navíc za dveřmi číhá nebezpečí v podobě místního floutka v černém, jemuž je pojem morálka dosti cizí. Podhoubí pro western jako vyšité.

Mortensen má jako režisér evidentně nakoukáno. Klasický žánr, jenž se čas od času mnozí tvůrci snaží oživit, tu je reprezentován obsáhlým příběhem, táhnoucím se přes několik let, zasmušilým hrdinou ověnčeným fešným knírem, ospalým městečkem s prohnilou správou či zaprášeným saloonem, kde se odehrávají všechny bojůvky i usmíření. Ve středu dění je tu nicméně vztah hlavního protagonisty Holgera Olsena a jeho milé Vivienne, kteří spolu v těchto westernových kulisách staví svou budoucnost. A je to vztah prokreslený barvitě, intimně a hluboce. Režisér věnuje sličnému páru mnoho minut, díky čemuž sice bobtná stopáž, zároveň však roste i naše láska k těmto hrdličkám, jejichž vzájemné interakce i drobné spory nutí diváka k tomu jim strašně fandit a zajímat se o jejich další osud. 

Viggovi se výjimečně dobře daří prodat ústřední duo jako roztomilé milence, kteří se celý život hledali, až se našli. Hravě se oťukávají, vzájemně se škádlí, zažívají spolu všechny radosti i strasti počátku každého vztahu a to, jak postupně mizí tvrdá maska Holgera pod nánosem až pubertální, přesto hluboké lásky ze strany Vivienne, je předvedeno krásně. Je to možné i díky tomu, že vše je herecky velmi pevné a přesné. O Mortensenových hereckých kvalitách nikdo nepochybuje a jeho zatvrzelý životem protřelý hrdina je zahrán dobře. Ještě větší radost ale dělá hvězda evropské filmové scény Vicky Krieps. Na poměry westernů nezvykle rozverná, živá a barevná postava Vivienne je zahrána bravurně, čímž vyniká hlavní plus celého filmu.

Mortensen totiž pro oživení skomírajícího žánru zvolil nezvyklou optiku - western z pohledu ženy. Nejde samozřejmě o nic nového či světoborného, silné ženské hrdinky najdeme v lecjakých prérijních spektáklech. Postavě Vivienne je nicméně přiřknuta role, s níž je pro mnohé divačky jistě velmi snadné se ztotožnit. Muž odchází a já se musím postarat o domácnost, vymalovat, pečovat o květinky, uživit rodinu a nepodvolit se osudu ztrápené ženy. V jádru je tak Až na konec světa hlavně příběhem silné rebelující ženy, která reaguje na extrémně náročné podmínky, v nichž se ocitla, ale z nichž se jí díky lásce, věrnosti i vlastní síle vůle nechce utíkat. Nejde o žádnou násilnou feministickou agitku, jak by se mohlo z této promluvy zdát - příběh díky dobře napsaným hlavním hrdinům zůstává lidský a jímavý.

Ostatní postavy nicméně nejsou tak propracované, jak by si asi Mortensen přál. Hlavní záporák je obsazen dobře, působí však přílš šablonovitě a snaha o jeho polidštění a objasnění jeho motivace působí dost prostince. Konfrontace dobra se zlem tak nikdy nemají takový dopad jako scény, kdy se například rozvíjí vztah hlavních hrdinů. Údernější mohla být i práce s vizuálem. Byť se natáčelo ve stejné oblasti, kde vznikaly klasiky jako Sedm statečných nebo Hodný, zlý a ošklivý, Mortensenovi se ani zdaleka nedaří dosáhnout takové kvality, které v práci s kamerou či světlem dosahují tyto klenoty. K oblíbenému žánru samozřejmě patří to, že do děje jako aktivní prvek vstupuje nehostinné prostředí, v němž se hlavní hrdinové nachází. V tomto filmu je o to znát snaha, silný dojem či vypiplaný záběr se však nikdy nedostaví. 

Scénář si napříč filmem pohrává s časovými linkami a flashbacky, kdy jsme hned zkraje vrženi do středu dění, abychom posléze postupně od počátku sledovali, jak k této nezáviděníhodné situaci došlo. Napětí tak není budováno skrze otázku "Co se stane?", ale "Jak k tomu dojde?". Legitimní tvůrčí rozhodnutí, kdy příběh skáče z jedné časové linky do druhé, by však mohlo být pevněji a jasněji uchopeno. Protínající se časové linie totiž nejsou výrazněji oddělené a mnohé události je tak těžké časově zařadit. Bohužel to ruší jinak tklivý dojem, který je napříč filmem budován skrze lidsky prokreslené figury i trefnou a citlivou hudbu.

Tu má samozřejmě na starosti sám Mortensen. Diváka se příliš nedaří dostat opulentním vizuálem, soundtrack nicméně tento dojem vynahrazuje. Táhlé smyčce rozeznívají a oživují krajinu mnohem více, než se to daří kameře. Hudební podkres podbarvující dojemné rozmluvy postav dělá Viggovi rozhodně čest a do prostředí divokého Západu náramně zapadá. 

Mortensenovi se tak podařilo natočit specifický western, který stojí za vidění. Zejména pokud jste fandové spíše vztahových dramat než klasických žánrovek, které jsou bohaté na monumentální výpravu. Sledování příběhu jednoho výborně vykresleného vztahu, v němž prim hraje silná ženská hrdinka, je v pravých chvílích zábavné i dojemné. Nelze se však zbavit dojmu, že ostřílenější tvůrci by z díla dovedli vykřesat mnohem památnější a důslednější žánrovku.