Když v roce 1982 vyhlásil francouzský prezident François Mitterrand architektonickou soutěž na nový pařížský monument, jehož umístněním v samotném srdci francouzské metropole mělo město vstoupit do nové éry, nikdo netušil, že ji vyhraje neznámý dánský vysokoškolský profesor. Člověk, jehož jméno byste mezi významnými architekty 20. století hledali jen marně. Už jenom proto, že v životě navrhl pouze čtyři kostely a jeden dům. A také La Grande Arche de la Défense, majestátní kubickou dominantu Paříže. Kdo byl Johan Otto von Spreckelsen a jak se z neznámého člověka stal otec jedné z nejvíc ikonických staveb na světě? Na to se pokouší odpovědět komorní drama francouzského režiséra Stéphanea Demoustiera.

Architekt není klasickým filmovým životopisem. Demoustier se rozhodl pracovat s faktem, že Johan Otto von Spreckelsen (umanutě nonšalantní Claes Bang) byl prakticky neznámou osobou a v tomto duchu také koncipuje celý svůj snímek. Film proto nenabízí jednoznačnou odpověď na otázku, kdo von Spreckelsen skutečně byl. Neodhaluje jeho dosavadní život, nezkoumá rodinné poměry, nehledá životní milníky. Demoustier spojuje filmové osudy dánského architekta pouze s přípravou a realizací stavby Velkého oblouku, podobně jako Hemingway spojuje stařičkého kubánského rybáře Santiaga s obřím marlínem ve světoznámé próze Stařec a moře. A tato analogie je celkem přiléhavá i z hlediska použité symboliky – tak jako Santiago marně bojuje s mořem a obří rybou, tak Johan Otto von Spreckelsen zápasí s pověstnou francouzskou byrokracií, politickými vrtochy a sám se sebou. Podaří se mu navzdory všemu a všem dokončit projekt tak, jak mu velí jeho vrozená důslednost a idealistický perfekcionismus?

Právě tato všudypřítomná konfrontace dánského architekta s jeho okolím tvoří hlavní těžiště filmu a přináší největší emoce. Tímto svým pojetím je Architekt svým způsobem přirozeným protipólem k loňskému Brutalistovi. Ten na poli fiktivního životopisného snímku načrtával motivaci, vnitřní sílu i skryté démony architekta zcela oddaného své práci. Oproti tomu Architekt (v originále L'Inconnu de la Grande Arche) se nevěnuje von Spreckelsenovi jako člověku. V popředí režisérova zájmu stojí symbióza von Spreckelsena s projektem Velkého oblouku, z jehož zhotovení se postupem času začíná stávat osobní Nemesis. Jako kdyby architekt mimo stavbu vůbec neexistoval!

Velice patrné je to na vztahu hlavního hrdiny k manželce (Sidse Babett Knudsen). Ta se v příběhu vyskytuje coby fiktivní postava, na níž režisér demonstruje pohlcení von Spreckelsena vlastním dílem, aniž by současně odkryl jakékoli lidské stránky. Ty můžeme pouze vytušit z jeho chování, nikdy ovšem mimo rámec vytýčený stavbou pařížské dominanty. Teprve v samotném závěru se von Spreckelsen stává člověkem za masa a kostí, a to v okamžiku, kdy se vrací ke své původní profesi vysokoškolského učitele. Jenže v té chvíli už míří snímek do úplného finále a vám v ten moment dojde, že Johan Otto von Spreckelsen zůstává i po této precizní filmařské poctě stejně neznámou osobností jako předtím.

Což není vůbec na škodu. Dánský herec Claes Bang jej hraje přesně tak, jak je pro tento účel potřeba. Svým pojetím mu vdechuje vnitřní sílu pro neustálé souboje s nepochopitelnou francouzskou byrokracií a každodenním zápolením se spolupracovníky (Swann Arlaud), aniž by ovšem z Johana Otta von Spreckelsena udělal něco víc než autora architektonického návrhu. Již zmíněné propojení filmové postavy s architektonickým dílem a jeho výstavbou je díky Claesu Bangovi funkční natolik, aby udrželo vaši pozornost. Ovšem bez toho, aniž byste se o skutečném Spreckelsenovi dozvěděli cokoli bližšího.

Přehrajte si trailer V této rovině funguje Architekt jako precizně natočená studie vlivu architektonického díla na život a psychiku jeho autora, kdy jedno představuje to druhé a naopak. Díky několika pečlivě vypointovaným situacím se podíváte novýma očima na něco tak zdánlivě běžného a nezajímavého, jako je výstavba dominanty světového velkoměsta. Po stránce dramatické však Architekt nic víc nenabízí. Zůstává vždy a za všech okolností civilním a komorním příběhem o prolnutí několika let života člověka s jeho nadčasovým odkazem. Architektura možná není tak strhující a dramatická jako jiné lidské obory lákající pozornost filmařů, nicméně to, jak Stéphane Demoustier naložil s vybraným tématem, je stejnou měrou fascinující jako záslužné. Protože ať už byl Johan Otto von Spreckelsen kdokoli, takovouto filmařskou poctu si bezesporu zasloužil.