Apocalypto Mel Gibsona dokáže bořit očekávání. Zavčas se přestaňte těšit na velkolepou poznávačku mayské civilizace anebo (rádoby) spirituální misi do jihoamerických hvozdů, v nichž se mystika louhuje z krve místních indiánů. Pak budete snad opravdu spokojeni. Možná. Na každý pád ti z vás, kteří spolu se mnou nesnesou zpomalené a bezmyšlenkovitě zakrvácené Umučení Krista, znovu zjistí, že Mel Gibson není režisér k zahození.

Hlavní styčnou plochu mezi Apocalyptem a Umučením Krista představují hrdinové švitořící mrtvým jazykem a sporá dějová kostra. Pokud jste Alfonsu Cuáronovi spílali u Potomků lidí za jednoduchý příběh, u Apocalypta pravděpodobně zhynete horším způsobem, než jakým umírají zajatci Mayů. Mel Gibson totiž ohlodal narativ takovým způsobem, až mu z něj zbyla naprosto primitivní kombinace dvou nejklasičtějších vyprávěcích vzorců. Prvním je oblíbené schéma „zničili jste všechno, co pro mě mělo hodnotu, a teď vám za to nakopu řiť“, které Gibson ještě docela vtipně obrací. Pomstychtivcem totiž nakonec není hlavní hrdina, jenž se v podstatě ani na okamžik nevymaní z pozice lovné zvěře, ale jeden z jeho protivníků, který má naopak do poloviny filmu přitom jasně navrch a sám tyranizuje.

Jako druhá příběhová větévka tu vyrostla otrhaná story o nešťastném odchodu a následném návratu domů (aneb Lassie vrací úder). Ač se to zdá neuvěřitelné, 130 minut Apocalypta skutečně vyplňuje děj na dvě holé věty, alespoň pokud by se v nich shrnula úvodní pohoda, následné přepadení vesnice, scéna na obětišti a pak „rychlý“ (skoro hodinu dlouhý) úprk domů. V hlavě vám proto utkví hlavně nekonečné běhání v divočině a snaha chlapíka přezdívaného Jaguáří packa skoncovat se svými pronásledovateli co možná nejdrsnějším způsobem.

Očekáváte-li vizuálně monumentální podívanou, které by odpovídal výše umístěný obrázek, Apocalypto vás rozhodně zklame. Až na stěžejní rituálové intermezzo prakticky celý film nevyleze z pralesa. Sestává proto z lovu, pochodu a běhu indiánů mezi stromy. Zní to bizarně (ještě bizarněji to muselo vypadat ve scénáři), ale rozhodně ne ztraceně. Gibson šel na látku velice podobným stylem jako William Friedkin na Štvance. Apocalypto se souboji Tommy Lee Jonese a Benicia Del Tora z výše zmíněného filmu podobá neskutečně moc, protože i tady je základem syrová řežba v houštinách. V ní se ze zhollywoodizovaných skořápek zbavených krve a života stávají znovu zpocené hory masa, které si rády vyřizují účty pěkně postaru: tj. muž proti muži a prostřednictvím jednoho úderu, jenž změní vitálního svalovce v rozblemcané torzo.

Danou koncepci se Gibsonovi daří uspokojivě vyplňovat. Smiřte se zkrátka s přímočarou naháněnou a může vám být dobře. Lehce ze půlkou filmu, kdy si chlapíci připraví arénu pro efektní akční scénu, a pak i v samotném závěru, kdy fungují režisérovy oblíbené deštivé zpomalovačky, se dočkáte solidních bojových scén. Ty prodlužují linii Štvance nebo Tróji tím, že reagují na éru lehkých digitálních kouzel drsnou fyzickou konfrontací. Díky ní Gibsonova vize dýchá a sama obhajuje svou jednoduchost. Naštvané mašiny se pronásledují, podívají se sobě navzájem do očí, a pak si to rozdají. Jak prosté.

I takhle strohé pojetí látky by na mě fungovalo mnohem silněji, pokud by se Gibson vyvaroval dvou obvyklých nešvarů. V prvé řadě celý film lemují snad veškerá možná klišé, čímž se Apocalypto neustále zbavuje napětí. Gibson překvapuje pouze tím, že se na všechny ty předvídatelné dějové momenty čeká tak úmorně dlouho a že se realizují v podstatě i ta nejnesmyslnější možná řešení, která se nabízejí (viz těhotná partnerka). Apocalypto tím v porovnání s prvním Rambem nebo několikrát zmíněným Štvancem ztrácí většinu svého náboje, přičemž na konci upadá až do béčkového schematismu (ale je to dlouhá spoileroisní historie - od prvních uklouznutí na úzkých cestičkách až po útočící zvířenu).

Nezamlouvá se mi ani využití digitální kamery, jejíž omšelé barvy, rozmazaný obraz a malá hloubka ostrosti pokaždé vytrhávají z trtání skrze přírodu. A na seznam nešvarů bych určitě dopsal i přeháněné „terminátorské“ pohledy záporáků anebo fádní hudbu Jamese Hornera, která se nijak pamětně opírá o jihoamericky znějící bubny.

Apocalypto zkrátka provází rozpaky. Na jednu straně jeho veškerá výjimečnost spočívá ve výběru lokací, využití jazyka a zasazení do filmem neprobádané kultury, na té druhé nabízí několik velice povedených momentů s účelnými přebytky tělních tekutin. Rituální vyřezávání srdcí Gibson sice sleduje jako znuděný televizák, aniž by hypnotické spojení lidí s knězem a Sluncem přiblížil jakkoliv sugestivními formálními prostředky, na druhou stranu i pouhé pozorování padajících hlav dokáže zapůsobit. Do mysli se pak rovnou vryjí ikonické obrazy z proměny Jaguáří packy v šelmu, nesmělého syna v dospělého lovce, ať už jimi je pózování před vodopádem nebo symbolická metamorfóza v bahně. Gibson se doopravdy velice dobře drží svého konceptu, jenž pracuje s člověkem jako živočichem, a proto jeho vývoj předvádí jednoduchým střídáním barev na jeho těle a očesává jeho pouť (i konverzaci) o všechny vedlejší (tedy nepodstatné) motivy. Neděje se nic a zároveň se děje všechno.

Mel Gibson natočil čistý příběh o bojovníkovi s ryzími úmysly. Jaký význam lze spatřovat v tom, že se hledání „nového začátku“ odehrává mezi krutostí vyspělých mayů a dobyvačnými choutkami Evropanů, si musíte domyslet sami. Stejně jako se musíte sami rozhodnout, zda vám ke spokojenosti stačí dvě roztahané hodiny s instinktivně řízenými konflikty.