Islandský režisér Baltasar Kormákur stále patří k autorům, jejichž tvorbu se vyplatí sledovat. Přes domácí dramata se mu podařilo vyšplhat na vysoké hollywoodské příčky, a to zejména skrze povedený survival thriller dle skutečných událostí - Everest. Jeho snímek Bestie si pamatuji jen kvůli tomu, že tam Idris Elba dává holýma rukama do držky lvovi. Umí ovšem i odkročit od souboje s přírodou - odlehčená kriminálka 2 zbraně byla hlavně díky obsazení docela fajn a přes různé přešlapy i průměrnosti tak jméno Kormákur stále vyvolává když ne zájem, tak minimálně zvědavost. Totéž platí o jeho nejnovějším počinu pro Netflix.

V Apexu se opět vrací k tématu souboje s nehostinnou divočinou. Živly i zkušenostmi ošlehaná Sasha s tváří skvělé Charlize Theron se po bolestné ztrátě vydává do hlubin australských národních parků, kde na každém kroku narazíte na vysokou horu, rozbouřenou řeku či pustou jeskyni. A když pro vás místní podmínky nejsou žádnou výzvou, jako překážka musí posloužit místní rozpustilí lovci či Taron Egerton, který toho za milým úsměvem a pod holou hlavou skrývá trochu víc, než by se Sashe asi líbilo. Honba za přežitím i zpracováním bolestivé ztráty tak může začít.

Apex: FOTOGALERIE

Kormákur je tradičně pevný v představování živé přírody jakožto aktivního elementu, který činně vstupuje do děje. Síla lidského odhodlání je přítomna takřka v každém jeho počinu, přičemž v Apexu je podobně jako u Everestu toto téma prioritní. K tomu je zapotřebí toto nádherné, leč životu nebezpečné prostředí zdařile vykreslit, což se islandskému autorovi opět náramně daří. Jde sice o streamovací projekt, u nichž jsme většuinou zvyklí na papundeklové kulisy a zaměnitelný studiový vizuál, Apex však vykračuje zcela jiným směrem a své hrdiny zasazuje do realistického prostoru, jenž zároveň oku lahodí. Občas se režie sice vytasí s až příliš monumentálním záběrem, z nějž CGI čiší příliš silně, jinak se ale většinu času protagonisté mohou ponořit do opravdové řeky, zapřít se o reálný strom a šplhat po rozpadající se skále. Přirozenost vidíme rádi.

Tutéž přirozenost vidíme i na výkonech obou zmíněných umělců. Theron je tradičně skvostná a její sveřepá hrdinka filmu přidává na zábavnosti. Vyjma traumatu a těžkých báglů toho s sebou příliš nenese, ale na zkoušenou hrdinku, kterou po lese nahání úchyl, to vcelku stačí. Projev je úctyhodný i u daného úchyla. Občas mám s Egertonem maličko problém, neb od dob Eggsyho a Kingsmanů mám pocit, že mu nejde se usadit v nějaké herecké poloze a často tak na mě působí nepřirozeně a trošku uměle. Při vzpomínce na Orla Eddieho či Eltona Johna však začínám mít pocit, že se tenhle mladý šikula dobře strefuje do poloh vychýlených. Sympaťáky s prořízlou hubou tak u něj už vidět nechci, zato ujeťáci, kteří vyzývají k uvolněnějším hereckým kreacím, to si příště nechám líbit.

Sympaticky nevšední je místy i vztah hlavních postav. V určitou chvíli totiž naháněčka vzhledem k nutné finální konfrontaci ustane a hrdinové spolu navážou maličko nečekaný vztah, což je pro odsyp děje příjemně osvěžující. Ne snad že by šlo o něco výjimečně originálního. Občas z přestřelek a dialogů mezi hrdiny vylezou poměrně nepřiléhavé a na sílu tlačené dialogy, snaha o prohloubení hlavního antagonisty působí opět lehce nepřirozeně. Rád bych někdy viděl odvahu tvůrců v uzavření zločinců, každou nepřístojnost není třeba vysvětlovat traumátkem z minulosti. 

Napříč dějem je však rušivá zejména banalita, která doprovází takřka každý aspekt díla. Pro velmi šablonovitou zápletku, v níž zločinec nahání dívku v nesnázích, je třeba se vytasit s něčím novým, nevšedním či řemeslně tak zručným, aby byla existence díla ospravedlnitelná. Prostředí australské divočiny je fajn, výkony obou představitelů taky, ale nestačí to. Děj totiž většinu času vcelku nezajímavě odsýpá, aniž by byl divák čímkoliv překvapen či vyveden z míry. Veškeré zvraty jsou odhadnutelné již zpočátku, a to včetně finálního rozuzlení díla. 

Nejefektivnějším tak je na celém filmu samotný prolog, v němž se představí minulost hlavní hrdinky ztělesněná v Ericu Banovi. Tomu stačí jedna skalní stěna a dá tím vzniknout nejsilnější scéně filmu. Pak už to jde bohužel jen dolů. Jediné napětí pak přináší zručně nasnímané lezecké sekvence, čímž snímek ale jen připomíná, že Kormákur je silný v soubojích člověka s přírodou, nikoliv člověka s člověkem. Filmu výrazně chybí budování vztahu mezi oběma postavami, v němž by si scenárista hrál s postupně rostoucí tenzí. Jinak tu nic zas tak moc špatně není. Ale dobře taky ne.