S kanadským režisérem Denisem Côté mám trochu komplikovaný vztah. Před třemi lety mi nepříjemné stavy přivodil jeho podivný a nikam nesměřující psychologický thriller Boris bez Béatrice, takže jsem k novince přistupoval velmi opatrně. Tu však provázely spokojené ohlasy z letošního Berlinale, navíc špetka bizáru v kombinaci s duchařskou tematikou nemusí být vůbec špatná. Jenže se ukázalo, že se můj vztah ke Côtému jen tak nezlepší.

Příběhový rámec je velmi jednoduchý a jedná se spíše o výchozí bod pro následné budování významů. Ale o tom až za chvilku. V malém městečku ve frankofonní části Kanady se stane tragédie, když za podivných okolností zemře oblíbený mladík. Rodina je zdrcena, okolí spekuluje nad sebevraždou a do vsi přijíždí muslimská psycholožka, aby dohlédla na mentální blaho obyvatel. Její přítomnost velmi nelibě nese starostka, samozvaná guru na všechno – včetně štěstí svých oveček. Zatímco je tedy pozornost rozrušených venkovanů zaměstnána tímto střetem, začnou se všude objevovat duchové, odrazy zemřelých lidí. Nejde však o zombie apokalypsu, oživení mrtví totiž neútočí – pouze najednou jsou. A napětí roste.

Côté splnil svůj dřívější slib a natočil horor, který spíše než na lekačky sází na stísněnou atmosféru, kde si člověk není jistý, co se vlastně děje. Problém je však v tom, že se příběh na úrovni společnosti ani jednotlivců v podstatě nevyvíjí a je jen na divákovi, aby zobrazeným ne-akcím přisuzoval významy. Côté tak naznačuje určitá témata jako vzestup migrace, vysidlování venkova a samozřejmě můžeme i říci, že si nekonvenčně pohrává s pravidly hororového žánru; nic z toho mu nechci upírat, jen je tristní, že je samotné sledování filmu nehorázná a prázdná nuda!

Základní premisa objevování mrtvých na zchudlém venkova by vystačila na atmosférický kraťas, ovšem celovečerní stopáž k ničemu podstatnému nesměřuje. Artovost doplňuje i špinavě vypadající 16mm filmový materiál, jenže to k podařenému zážitku stačit nemůže. Oddalování diváckého uspokojení skrze záběry na tváře hrdinů (namísto ukázání samotného dění) by i mohlo být zábavné, Côté se ovšem v oddalování uspokojení dostává tak daleko, že se divák vyvrcholení nedočká až do závěrečných titulků. A to opravdu není pro každého.