Říká si woody a o psaní recenzí na MovieZone sní už odmalička. Tak jsme ho přizvali do party. Přivítejte našeho nového recenzenta vřele a nechte si hned pro začátek doporučit, čemu se letos zaručeně vyhnout. Jít, či nejít? Toť otázka!

Roland Emmerich se nás novým filmem snaží přesvědčit, že i takový netvor jako on, má srdce. Člověk, který je synonymem pro filmovou destrukci (inu, Němec) a v jehož filmech obvykle zemře 99,9 % populace velkoměsta/pravěkého kmene/zeměkoule, se již delší dobu v PR rozhovorech pokoušel naznačit, že si věří i na vážnější látku, než na amerického prezidenta ve stíhačce, který vzdoruje invazi šmejdů z Marsu. Tvrdil dokonce, že by chtěl adaptovat nějakou Shakespearovu hru. Většina lidí, znalá jeho tvorby, to přešla s pozdvihnutým obočím, od mistrových obdivovatelů (myslím Shakespearových, ne Emmerichových) zaznělo i pár silnějších slůvek.

Emmerich se nakonec Shakespearovského filmu dočkal, byť ne přímo tak, jak si asi myslel. Ale popořádku. Ze všeho nejdříve vás napadne, že scenárista John Orloff zhlédl minisérii HBO Tudorovci a zatoužil po vlastní alžbětinské sáze. Zde nastává první a ne poslední kámen úrazu – pokud nejste opravdu dobrý spisovatel, tak se vám z kvanta představených historických postav stanou jen deklamující panáci a ze složitého mocenského boje nepřehledný mišmaš. Tudorovci mají na vykreslení atmosféry a vztahů několik hodinových epizod - je nasnadě, že něco podobného se celovečeráku nemůže povést.

Další problém tkví v tom, že záhada kolem Shakespearova autorství je ve filmu úplně zbytečná a nesehraje v konečném důsledku žádnou roli. A co více, celá zápletka se Shakespearem, pravým Shakespearem, jeho hrami a celou tou habaďúrou okolo, se odehrává paralelně s konspiracemi okolo královského dvora a s intrikařením v otázce následnictví trůnu po královně Alžbětě. K propojení obou dějových linií dojde až na konci a jen velmi krátce. Působí to dojmem, jako by si Orloff v půlce psaní uvědomil, že tyhle royalistické pletichy a zrady už tu byly stokrát dokola (a v lepším balení) a dopsal „kontroverzní“ smyšlenku o Shakespearově pravé identitě. Není to provokativní, jen velmi laciné. Velmi zpupně se pak jeví angažování shakespearovského odborníka Dereka Jacobiho pro prolog a epilog, snad pro zdání určité serióznosti, ačkoliv se jedná o nejtuctovější hollywoodský prefabrikát ve stylu Brownových konspiračních románů.

Anonyma nejlépe charakterizují slova strnulost, faleš a citová prázdnota – i návštěva v muzeu voskových figurín je větší vzrůšo.V čem selhává scénář, to mohla zachránit režie. Emmerich však potvrzuje, co jsme si od Patriota (toho s židobijcem Gibsonem, ne toho se Seagalem) všichni mysleli, ale přes padající mrakodrapy, vybuchující Bílé domy a zaplavená velkoměsta, si to nehodlali připustit – a sice že není příliš dobrým vypravěčem. Někdo zručnější by možná z děje vykřesal alespoň nějakou jiskru emocí. Potenciál by tu jistě byl. Scénář je nejsilnější právě ve vzrušených hádkách mezi puritány nenávidícími divadlo a v oblacích poletujícími poety, co tvoří, aby žili, a žijí, aby tvořili.

 

Emmerich si pomáhá berličkou, kdy celý film pojímá jako divadelní představení, které se z prken přenese do reálných kulis středověkého Londýna, přičemž nepříjemné divadelní herectví (rozuměno pro film se nehodící přehrávání) zůstává. Většina postav na to doplácí a působí směšně. Pokud si v nejvypjatějších scénách vybavíte Monty Pythony, pak to určitě nebyl tvůrčí záměr, ale nemohoucnost.

Emmerich neví, jak vyšponovat atmosféru boje za uměleckou svobodu ve chvíli, kdy na scénu nemůže hodit dynamit a musí se spoléhat jen na herce v kulisách z týkového dřeva. Komorní dialogy se zlověstně šeptajícími hrdiny (musím mluvit po-ma-lu a ti-še, abych měl res-pek-t) podává zoufale nezáživně a přitom na nich staví celý film. Když se objeví popáté záběr, kterak postava zastřeně hledí do všudypřítomné mlhy přes okno skrápěné deštěm, začnete mít podezření, že mistr režisér nevěděl, jak jinak vyjádřit, že postava prožívá těžký vnitřní boj.

Vyloženým vypravěčským kiksem jsou pak rovnou čtyři časové roviny, během kterých se zápletka odehrává – přičemž přechody mezi současností a flashbackem jsou mnohdy nepostřehnutelné, což diváka ještě více dezorientuje.

Starý Emmerich ožije, když dojde na davové scény (respektive jenom jednu, která stejně vznikla jen pro trailer). Divák může zbystřit, chytnout se opěradla a čekat, jak blížící se klimax strhne. Chyba lávky. Vše se mýrnix týrnix odříká, kašírovaně odbrečí nebo odeřve a najednou závěrečné titulky, konec, opona, šlus, diváku, jdi domů. Což je možná dobře, protože ta zoufalá unylost nutí dívat se ke konci co chvíli na hodinky (130 minut stopáže je skutečně vražedných).

Přehrajte si trailer   Anonyma nejlépe charakterizují slova strnulost, faleš a citová prázdnota – i návštěva v muzeu voskových figurín je větší vzrůšo. Mohl být zajímavým historickým dramatem s přesahem do disputace o významu umění pro lidstvo. Ale bohužel se dostal do rukou špatným lidem. Tvůrcům, kteří neovládají umění zkratky a nevědí si rady se scénami, kdy hrdina pouze sedí za stolem a hovoří o své lásce k poezii (s hrdinovým útěkem z vesmírné lodi, kterou infikoval počítačovým virem ze svého laptopu, si umí pohrát mnohem líp). Je to možná neurvalé odsouzení, ale Emmerich si za něj může jen a jen sám, protože se neměl pouštět do něčeho, na co nestačí.

Teď jenom doufat, že Michael Bay nesní tajně o adaptaci Čekání na Godota, to už by se rozdýchávalo těžko.