Neúnavná Helena Třeštíková dokončila další ze svých dlouholetých časosběrných projektů. Navazuje na dvoudílný dokument z roku 2001, pro který filmařka sledovala několik prostitutek podílejících se na iniciativě Rozkoš bez rizika. S jednou z nich však Třeštíková natáčela i dál a příběh Anny se tak rozprostírá mezi roky 1996 až 2012. Kvůli jiným projektům se však materiál podařilo sestříhat a zveřejnit až nyní, protagonistka se premiéry bohužel nedožila. Tak, toliko k obecnému pozadí filmu a my se nyní můžeme podívat, jaký opravdu je.

Metoda Heleny Třeštíkové už asi nikoho nepřekvapí. V různých časových intervalech navštěvuje svéráznou prostitutku, která popisuje své aktuální životní patálie. Tato soustředěnost vede k tomu, že se o širším společenském kontextu dozvídáme jen náznaky, nečekejte tedy sociální sondu do pouličního života a jeho proměn na přelomu tisíciletí – tohle je skutečně ohraničený příběh jednoho člověka, což je plus i minus zároveň.

O samotné hrdince se však spoustu detailů ze života nedozvíme. To je daň za observační metodu, do níž Třeštíková vstupuje jen poměrně vzácně. Postupem času se pochopitelně také některé motivy objevují a jiné vytrácejí, což škodí budování dramatu i čitelnosti struktury; jenže opět, to už nemůže nikoho obeznámeného s časosběrným postupem zaskočit. Oproti starším dílům, kterými se Třeštíková proslavila (jako Katka či René), však není příběh Anny srovnatelně nosný, vrstevnatý a výrazný.

Dokument si vystačí s velmi střídmou stopáží necelých 70 minut, jejichž obsah může působit vcelku repetitivně. Zároveň je tak pěkně ilustrována neschopnost (či spíše nemožnost) vymanit se z vlastních zaběhlých vzorců; což možná pasuje i na samotnou režisérku, která vyjma zajímavě stylizovaného konce od svých trademarků neuhýbá, rozhodně však především na protagonistku její novinky.

Hrdinka Anny však o svých trablech vypovídá s lehkostí, vtipem a (vzhledem k její profesi) až nečekanou elegancí. Od začátku pouliční „kariéry“, kdy bylo Anny už 46 let, až do vážnějších zdravotních problémů v závěru filmu (i jejího života) si však udržuje pozitivní životní přístup a nadhled. Opakovaně zpívá trudnou píseň o neveselých vyhlídkách své profese a ačkoli jí samotný zpěv moc nejde, odvaha rozhodně nechybí; což vlastně platí pro celý její život. Slovy klasika, čím víc se věci mění, tím víc zůstávají stejné, a právě v takto neúnavném zápase hlavní hrdinky s životními reáliemi nakonec tkví nejsilnější poselství snímku.