Netflix se pomalu ale jistě připravuje na nástup podzimní sezóny, kdy to opět bude, jak už to tak bývá každý rok, zkoušet s lehce náročnějšími a taky ambicióznějšími filmy, jež by mohly později oslovit i Akademii. Nechci teď spekulovat, jestli takovým měl být i krimi thriller Zvířata od Bena Afflecka, jenž se tak po třech letech od Air vrátil za kameru, ale po zhlédnutí vím jistě, že na tenhle průšvih budou chtít všichni zúčastnění hodně rychle zapomenout.

Zápletka se točí okolo kandidáta na starostu Los Angeles (Affleck) a jeho rodiny, která se pár dní před volbami stane terčem neznámých zločinců, jež unesou jejich syna. Následně žádají výkupné, přičemž do hry znenadání vstoupí ještě třetí strana zastupovaná záhadnou paní s přísným výrazem (Gillian Anderson) a celé to z důvodů, které tady nebudu prozrazovat, sleduje i rodina imigrantů, kteří pro kandidátovu rodinu nelegálně pracují. Jo, a odehrává se to během jedné noci.

Na papíře se tak rozjíždí poměrně slibný krimi thriller opírající se o hvězdné obsazení, velmi zkušeného režiséra i herce v hlavní roli a taky fakt, že filmy o výkupném to historicky u diváků nemají zase tak těžké. Většinou jen stačí držet se jistých postupů a máte z půlky vyhráno. V případě Zvířat se ale Affleck rozhodl být originální. Nebo teda spíš chytřejší, než na co mu scénář stačil. Bohužel.

Problém přitom není ani tolik v celkové komornosti příběhu. Tak si holt postavy většinu času jen někde povídají, velmi povrchně řeší různé morální otázky a všelijaká dilemata a sem tam se někdo někam vypraví. Problém je, že se to celé tváří strašně seriózně a temně, a přitom je to tak směšně prvoplánové od začátku až do konce. Vlastně nejlepší pasáží celého filmu je úvodní fejkové kampaňové video, protože v tu chvíli ještě věříte, že to tvůrci mysleli ironicky.

Affleck asi chtěl natočit něco mezi Výkupným a High and Low, přičemž cílem bylo přechytračit diváka a ukázat mu, v jak amorálním světě žijeme, a že mezi těmi, kdo unáší děti, a těmi, kdo bojují za jejich záchranu, ve finále nemusí být až takový rozdíl. Hlavně, když to do sebe všechno hezky zapadne, svět dostane svého hrdinu a nikdo se na nic neptá. Jenže vy se ptát budete.

Třeba na to, proč se Affleck rozhodl v hned několika scénách tolik přehrávat, proč tam bylo zapotřebí mít přepáleně monotónní Anderson ve zcela nadbytečné roli (nebo stejně tak zbytečného šéfa kampaně Stevena Yeuna). Budete si nahlas říkat WTF u scény s vozíkem, možná se budete ptát i na chybějící motivace záporáků, nečinnost řady vedlejších postav nebo různá bizarní rozhodnutí té hlavní (jež se například rozhodne konfrontovat svou manželku s její nevěrou v ten nejméně vhodný moment). Čím víc se však budete ptát, tím trapnější ticho bude následovat.

Postupně se film zkrátka rozpadá jako domeček z karet, s každou další minutou a strojově vážně odříkaným kusem dialogu nebo monologu je čím dál patrnější, že tu zoufale chyběl nějaký schopný dramaturg nebo někdo, kdo by Affleckovi dokázal do očí říct, že se mu ten film sype, že ty otázky, co pokládá, nejsou ani trochu originální, a že by tu kameru mohl zkusit občas maličko rozhýbat, aby to celé nepůsobilo tak ospale a bez energie. 

Jenže tohle všechno už by režisér Arga, Města nebo třeba Gone, Baby, Gone měl zkrátka a dobře vědět a být schopen rozpoznat i sám. Tady fakt není omluvy pro to, jak fádní snímek se nakonec ze Zvířat vyklubal, dokonce ani když víme, jaké požadavky si kvůli algoritmům Netflix na filmaře vymýšlí. Což mě vrací k těm ambicím. Affleck totiž není za kamerou zase tak často, asi bychom o něm mohli říct, že si své náměty docela vybírá, a když se prostě na režii celovečerního Batmana necítí, tak jej odmítne. O to víc pak zamrzí, když svůj čas věnuje něčemu, co po premiéře zmizí jako prd ve větru.