Občas tvůrce natočí film a ani netuší, jak velkou službu tím prokazuje nám sarkastickým pisálkům, kterým spolužáci ve třídě ubližovali a tak se musejí pořád do někoho opírat. Přestože Ozon stvořil film o vzestupech a pádech zasněné spisovatelky, našla by se tu paralela s jeho vlastní tvorbou. A tak nezbývá než doříct – ač s ženskou hrdinkou v čele, natočil film o sobě.

Ozon (soudě jen podle filmů, které k nám jdou do kin) odjakživa žil v jakémsi fantaskním světě, kde jsou ženy božskými stvořeními a muži buď neexistují, nebo jsou podlí a božských stvoření si neváží. Muži ve filmech François Ozona jako by nebyli zdatnými protivníky citlivé ženské duši, která jediná umí vnímat svět citlivě v celé své nesmírné hořkosti i sladkosti. Muži, jak by řekla Hana Maciuchová, ho jen krájí a přehlížejí jeho velikost.

Ženy si dokáží užívat. Ženy dokáží snít. Ženy jsou zkrátka dokonalé a všechno zvládnou, říkal vždycky fascinovaný Ozon, jakýsi duševní Casanova pro tuto desetiletku. Jenže… někde ta posedlost a začala někde také končí. Pokud uděláme čáru za Kapkami deště na rozpálených kamenech, můžeme rekapitulovat: Zatímco se rozjela jako roztomilý svět plný naivních řečiček a rozverných hrátek pro dospělé děti (8 žen), postupně zvážněla, transformovala žánry (Bazén) a vyprávěcí postupy (5x2), aby se vrátila v krystalicky čisté formě do podoby „s ženou o její duši“. Ozon jako by ale nedokázal najet zpět do těch správných kolejí, přestože papírově má všechno na svém místě: Romolu Garai v hlavní roli (něco mezi Barborou Seidlovou a Angelinou Jolie), velkolepé hudební motivy a především grafickou rozletnost, která se z jeho filmů postupně vytrácela. Ale nějak už to nelepí a neladí. A tak - stejně jako jeho hrdinka - rekapituluje svou tvůrčí éru: stoupal, aby spadl.

Sžití se s hrdinkou, jejíž štěstí máme prožívat a nad jejímiž osudy máme truchlit, je bohužel proces nesmírně složitý. Angel je mrcha, ubližuje své matce a vůbec je to takový ten drzý spratek, kterému byste nikdy nepřáli ani gram úspěchu. Přesto si ho napakuje plný batoh, když jako zázrakem stvoří lechtivý román, potká toho správného nakladatele a lidé ji začnou zbožňovat. Pak už to jde ráz naráz –vlastní vysněný dům, vysněný partner a kariéra, která člověka katapultuje do vyšších společenských vrstev. Jako by najednou žila svůj vlastní román, což je hlavní paralela, o jejíž vykreslení se Ozon snaží. Končí-li však knihy naší hrdinky dobře (tj. vezmou se a budou šťastni až do smrti), film se musí v jistém bodě odklonit, aby nesklouzl k obyčejnému románovému kýči. A vezme zavděk kýčem filmovým. To, co v Ozonově filmu děje posledních 40 minut je zrutinní hrubozrnnou tragédií, která neví odkud kam a jen prodlužuje, co chytrý divák ví od začátku a všichni ostatní na to přijdou, když hrdinka začne mít výrazně podlité oči a šednoucí vlasy. Navíc všechno tak pečlivě stavěné bourá a nechává za sebou ošklivou spoušť. Podařilo-li se vám k Angel najít cestu, jako byste ji najednou neznali a sledovali jen mladou namaskovanou herečku, kterak se afektovaně snaží hrát blázna (a není to cool, jak se v 19. století určitě říkalo).

Vezmeme-li z to lepší stránky: Žánr historického dramatu o dívce, která žila jeden ze svých románů, si přímo říká o veselé pastelové barvy, na jejichž popředí hrdinka tančí a raduje se z maličkostí, které jí okolní svět nabízí. Ozon ho využívá téměř dokonale a přihazuje i něco navrch. Dobu konce 19. století s naivními středostavovskými způsoby obaluje do teatrálního přehrávání a záměrného kýče. Umně se tak vyhýbá nařknutí z nezvládnutého kýče, protože od jisté chvíle nemůžete říci, co je a co není schválně (tou chvílí je žádost o ruku při začínajícím dešti na popředí červánků a čerstvě vysoustružené duhy). Vyprávění rázem získává jakýsi rozjuchaný nádech a bere skoro tak románově, jak píše Angel, i když o něco vážněji – něco jako kdyby přesládlou Miss Potter natočil DJ Caruso. A tak s ní prožíváte dobré i zlé, přestože na začátku byste ji naplácali na holou (hmmm) a jakýmsi zvláštním způsobem vás zajímá, kam to takový člověk může dotáhnout.

Jak se ale z Angel vytratí barvy, vytratí se i radost dýchat s filmem a jít s ním ruku v ruce někam, kde to mělo všechno pokračovat a ne se zlomit v sérii utrápených scén, kde vzkvetlá hvězda padá na hubu. Chápu Ozonův dramatický záměr, ale byl jsem zvyklý, že se s ním pral po svém a nápaditěji – nikdy se nezavázal řídit se hollywoodskými pravidly, tak svazujícími a diktujícími „správné konce“ pro masy. Právě teď a právě tady mu to škodí, protože sympaticky fantaskní rozměr slušel Angel stokrát víc než mnohokrát viděná etuda na téma „jsem blázen, za chvíli umřu, takže budu hrát jako o život“.

V součtu je Ozonův film lehkou, příjemně melancholickou procházkou, na které už ke konci pekelně bolí nohy a rádi byste byli doma. Což je škoda, protože nastartováno to měl tenhle šarmantní Francouz skoro dokonale.