Ruku na srdce - co se týče invence hororů posledních několika let, vládne v našich kuloárech taková bída s nouzí, jakou jsme tu dosud nezažili. Neviditelní duchové, bílé holčičky, neviditelní duchové znásilňující bílé holčičky. Pořád dokola, pořád stejně a pro jistotu s „úžasnou“ pointou, která přestává být úžasná v okamžiku kdy zjistíte že a) už jste ji viděli v 10 dalších hororech b) je tam čistě proto, že šokující pointa by asi v podobných filmech už dneska měla být vždycky – nehledě na hladkost a logiku vyústění. Zkrátka a dobře – šup, šup, prásk a jdeme s tím do kin!

American Haunting je… úplně stejné. Stejně průměrné, nepřekvapivé, nikterak šokující. Kdo to nečekal, nechť hodí kamenem (a pak napište do komentářů, kolik vás bylo ;). Veze se na vlně moderně pojatých vyprávění o něčem tajuplném a záhadném, co posedlo dům nevinné rodiny a teď to chce svou výplatu - jinak bude zle. Ale aby se neřeklo, že jde jen o další „barákový horor“, přesouváme se na začátek 19. století a námi sledovaný příběh se začíná obalovat mytologií skutečné události. Ne že by to dnes nedělal každý druhý režisér, ale budiž – snaha se cení. Poté už se najede na klasický mustr – krátké seznamovací intermezzo, první výpad, druhý výpad, první pomoc, druhá pomoc, šokující zjištění, eliminace, pointa.

Problém American Haunting není v jeho předvídatelnosti. Režisér Courtney Solomon (Dračí doupě) překvapivě dobrým způsobem zachycuje studenou depku rodiny odříznuté od civilizace. Bez elektřiny, světla, mikrovlnky. Salomonova starodávná vize dává naopak mnoho prostoru pro výjevy plné deštivé tmy, vtíravých blesků a stínohry zpoza ubývajícího knotu svíčky. Efekt to má patřičný a celková filmová prohra tak není zcela tristní, ba naopak – v podmalbě tísnivé hudby a působivě zvýrazněnou lekačkou na každém rohu, popř. dlouze přetaženým výjevem, který se vám zarývá až do morku kostí (u „nehtového“ výletu po celé místnosti možná budete jako já opravdu fyzicky trpět), se vykreslují kontury působivých scenerií, které nemají daleko k samotné špičce žánru. Odhlédnete-li však od podobných jednorázových pozlátek, zjistíte jednu zásadní věc:

Scénář neexistuje. Postavy jsou naoko v pořádku, při bližším zkoumání však odhalí smutnou pravdu – archetypální modely umožňují předem odhadnout další vyprávěcí postupy. Dialogy vržou a především: ve filmu se NIC neděje. Velkoryse načrtnutá premisa se přelévá v obsah i katarzi, aniž by mezi nimi došlo k charakterovému či příběhovému rozvoji; Holčička je zkrátka posedlá a rodina ji hlídá. I druhou noc je holčička posedlá a tak ji rodina stále hlídá. Pak se holčičce něco stane, ale protože zlý duch rodinu k holčičce nepustí, rodina se jen dívá… a hlídá dál. Prakticky celých sedmdesát minut se schéma bez variací opakuje. Mladá herečka křičí a zmítá se v efektních křečích, její filmoví rodiče si povídají o tom, co bude dál (přestože nic dalšího neudělají!) a do toho všeho tlučou blesky a vítr rozkopává okenice.

Být povídkou, zasloužil by American Haunting metál za Atmosféru-hustou-že-by-se-dala-krájet. Jako celovečerní produkt na devadesát minut se propast zvaná monotématika vybarví v hloubce převeliké; Absentují tu jakékoliv vývoje a posuny a to dnešnímu divákovi prostě bude vadit. Přestože skrze audiovizuální lákadla horor vyloženě nenudí a herecké výkony jsou v rámci možností hodně ucházející (šedivý vlk Donald Sutherland při pokusu o sebevraždu zahalen v lehkém mlžném oparu = umělecká bašta).

Mohl být něčím větším, ale zůstává jen dalším z řady: Horových rešerší bez poznatku, pokleslých děl bez mámivé sofistikovanosti. Pořád však lepší než Wicker Man ;).