Pokud bych měl jmenovat jednu filmovou škatulku, která podle mě vydrží na věky věků, pak bude praštěně romantická a bude se v ní zmítat Jason Biggs. Od Prciček uplynula už pěkná chvíle a Biggs je stále tentýž roztržitý klučina, kterému se vztahy bortí pod rukama a dospělí ho uvádějí do množství trapných konverzací a obecně situací spojených se sexem. A i dneska se hodí říct – kamera, klapka, jedem! Biggs po sté a stále poprvé…

Nutno říci, že v Amorově úletu už Anderson nenahání české studentky s prazvláštním přízvukem – tu pravou už podle všeho našel, jen se mu ty námluvy nějak nepovedly. A tak když jeho navěky zbožňovaná a po všech stránkách perfektní Vanessa vyklidí scénu, nastoupí na její místo Isla Fisher aka Katie, která je Andersonovi v jistém směru natolik podobná, že kývnutí na sňatek při jejich první společné větě vlastně vůbec nepřekvapí. Oba jsou trochu magoři, oba nevědí, co se životem a jejich představitelé bohužel ani trochu netuší, jak tohle všechno uhrát.

Jedna věc je totiž napsat o téhle lapálii scénář a druhá věc je odžít to před kamerou. Asi nikdo z nás ale nezná situaci, kdy by vteřinu po seznámení někoho požádal o ruku, o tři hodiny později se k němu nastěhoval a pak se „nějak“ snažil hrát… no, co vlastně? Spokojenost, rozjaření? A protože to neví ani jeden z herců, snaží se improvizovat, což nutně znamená tunu krkolomné legrace. Podivné i podivnější situace se řetězí jedna za druhou, nebojí se zabřednout do tělesných i jiných tekutin a obecně z toho občas vyplyne pousmání – spíše se ale film plynule přenese ke scéně další, která je s podobným úspěchem více či méně vtipná.

Řetězec popisovaných událostí má poté vyvolat dojem, že těm dvěma spolu vlastně není až tak zle a mají se po třech dnech tolik rádi, že se klidně vezmou (!!!). Neboli přesně to, co čekáte již od první minuty, kdy se tahle zápletka semele. Přítomnost jakýchkoliv emocí nechám na vašem posouzení, jen bych se s dovolením zastavil u okolních zápletek, které jsou natolik praštěné a zhovadilé, že… že se vlastně ani nemůžete na scenáristu zlobit. Bezelstnost, s jakou líčí na hrdiny pasti, pastičky a překážky, je neuvěřitelná a třeba Joe Pantoliano v ní hraje natolik bizarní roli, že ho za to jeho děti budou nadosmrti milovat. Přesto mám pocit, že jsou všechny tyhle výstřelky ve špatném filmu. Amorův úlet je především o dospění k jistému rozhodnutí a mělo by být před vší tou legrací patrné, že fáze, kam se dva lidé dostali, je ta jediná správná a nikdy to nebude jinak. To se ovšem neděje; a tak jediné, co už tradičně zbývá, je neurotický Biggsův projev (ten kluk vážně připomíná Woodyho Allena zamlada – není náhoda, že si ho vybral jako své alter-ego do filmu Cokoliv) a roztomile neohrabané pohyby, které trousí jeho partnerka.

Vedlejší role jsou typově dobře obsazené, bizarních situací nabízí scénář dost a dost a vůbec to celkově slušně odsýpá. Pokud si odmyslíte povinnou účast přehrávajícího gaye, kterého nehraje gay (ale Chris Diamantopoulos), tradičně přihlouplé policisty na hranici totálního buranství a to, že tenhle film mohl být ohromně chytrý (téma je originální), ale není ani průměrně chytrý… máte tu jednohubku na libovolný, nejlépe páteční, večer pro pár mezi 18-21 lety. Nic víc a nic míň – herecké ambice Jasona Biggse a názvy jeho dalších projektů (My Best Friend’s Girl, Over Her Dead Body) navíc naznačují, že to samé v bledě modrém dostaneme už zase velmi brzy.