Takový to býval vyjukaný klučina, když šmíroval blonďatou pornohvězdu odvedle (vypadala jako Elisha Cuthbert!) a jeho kamarád ho urputně prosil, aby se s ní vyspal. Emile Hirsch nám trochu povyrostl – k dnešnímu filmovému dni nosí upravené strniště, dealuje, kouří trávu a fuckuje své kamarády ostošest. A mimochodem také unáší bratry svých dlužníků, aby mu pak nesmyslně zemřeli pod rukama. Spoiler? Křičte na distributora, který o tom píše na každém rohu…

Alpha Dog se na poli rekonstrukcí reálných událostí hodnotí úplně stejně špatně jako v žánru ilustrujícím zkažený život současné zkažené mládeže. V obou filmech se toho děje příliš málo na to, aby se celá vyprávěcí linie kromě vyzrazeného vyvrcholení dala pojmout jako plnohodnotně dramatická. Parta mladých lidí v pro nás neuvěřitelných podmínkách chlastá jako zjednaná, zastřihává tatínkovi kytky marihuany, kterou pak kouří a do toho souloží s tuctem povolných dívek, které to chtějí vždy, všude a nechají si nadávat do –ehm-, což je paradoxně neodhání, ale vzrušuje. Všichni jsou „high“, „cool“ a „bros“ a… to je vlastně všechno. Alpha Dog je pouze jen o prvoplánově šokujících momentech, které se postupem času opotřebují a ztratí svou poutavost. Přikáže-li Justin Timberlake ve dvou třetinách filmu své dívce, aby nahlas vyřvala, že je kráva, není to už zajímavé v tom smyslu, ve kterém to bylo na začátku filmu.

Zřetězené záběry mají svou dočasnou působivost, pokud se mezi ně nevloudí snaha být až příliš mladistvě současný nebo naopak přehnaně drsný. Emile Hirsch si to sviští v nablýskané limuzíně jako majitel pěti kasín, poté co z ní vyleze, poplácá svou „sexuální kamarádku“ po zadku, zapálí si a těžkým macho stylem projde na bar usrknout deci Havany. Těžko něco takového věřit i Willu Smithovi, natož někomu, kdo ještě před dvěma lety proháněl skejta v Legendách z Dogtownu. Takových situací je tu více a po chvíli už z vás vyloudí pouze odfrknutí.

Ano, pak je tu linie s mladým klučinou, kterého kalící pardálové zasvětí do tajů věčných pařeb a nevázaného sexu. Jako by však ani neměla smysl v té načančané parádě plné teenagerovské hantýrky a přehnaných gestikulací obličejů mladíků, kterým byste ten „high class“ život věřili tak možná za pět let. Podstatné jsou dva momenty – únos a působivé završení -, mezi to mohl Cassevetes nacpat dle momentálních nálad prakticky cokoliv a jeho 38 svědků by se tam určitě stejně nějak vešlo.

Pokud jsou scenáristovy postavy tak drsné, jak se vystavují, pak hra před závěrem na „až přijedu domů, začnu nanovo, třeba výletem do Evropy“ či „máma je vlastně můj nejlepší kamarád“ působí až neskutečně směšně. Jako by si rodiče při filmové rekonstrukci vymínili, že jejich hodný potomek určitě podobné věci před smrtí řekl, hraje tedy Cassavetes na jejich melancholické housle. K uzoufání odlišně od zbytku, který se snaží pokrýt „vyklidněnou“ fazónou plnou zhulených charakterů s ostrými hláškami a touhle úlitbou vráží trpělivému divákovi pomyslný direkt.

…a z druhé strany ho pro jistotu nabírá povrchní moralitou, kterou cpe do úst jak Stoneové, tak Willisovi. Willisova postava začíná i končí rozhovorem o dětech, jejich výchově a poslání rodičů, aby o pár minut později potvrdila zásilku drog od svého mladého syna. Co se Cassavetes snaží říct a proč si proto vybral takový film? Pokud chce vyprávět o pravé rodičovské lásce, proč zdůrazňuje jiné negativní hodnoty? Výpověď se ztrácí v jakémsi multikulturním mišmaši, kde je pro jistotu naruby všechno. Holky na vás strašně letí, když jste zhulení a hrajete videohry, vaši rodiče frčí v drogách a pro jistotu je tu i nacista s problémy v práci, který dělá nepěkné věci svým sousedům na koberci… a má rád svého mladšího brášku.

Cassavetes tvoří auru autenticity tím, že nechá čas od času vyprávět herce o svých pochodech v „jakoby dokumentárních“ záběrech, které vypadají tak, jakoby skuteční lidé přidávali svoji porci emocí k reálně odehrané události, kterou jsme právě viděli uvnitř filmu. Vzniká tím rozporuplný dojem, v němž se vytrácí dramatický efekt – co je zajímavého na Sharon Stoneové, které maskéři přidali tři brady a nechají ji prostřednictvím zrnícího obrazu hovořit o ztrátě syna? Cassavetes se z obvyklého „buď reální lidé a nebo nic“ přesouvá ke kompromisu, který postrádá ambice i smysl.

Víte, jak to dopadne a i kdybyste nevěděli, pochopili byste během prvních dvaceti minut. Přesto dole nevidíte zase tak málo hvězdiček. Proč tedy na Alpha Doga zajít? a) Justin Timberlake je na hereckém vzestupu a pokud jste to dosud nezaznamenali, zde máte tu úplně nejlepší příležitost. b) Cassavetes je zručný řemeslník a i obyčejnou pitku povyšuje na barevný svět plný rozverných her a akčních momentů. Odpustíte-li mu hru na umění a podivně kulisovitý finiš, nezklame vás c) Blondýny, brunety, marihuana, glocky… all-in-one! d) Emile Hirsch je… prostě… divný. A vy musíte být u toho ;).

Mimochodem, pro ženy platí, kapesníky povinně s sebou…