Autor: Petr Kružík, různí interpreti
Stopáž: 41:00
K nepřeslechnutí: Les, Stínohry, Půlnoční, Mimosezóna

„Jeseník 9:20, Lipová - lázně zastávka 9:24, Lipová lázně 9:30, Bílý potok 9:38 (...)“ Tichý a soustředěný hlas herce Miroslava Krobota doprovází hudbu, která je přinejmenším stejně atmosferická jako filmové obrazy plné melancholie a snovosti. Kytarista skupiny Priessnitz Petr Kružík složil minimalistický doprovod, jenž je prostý výrazných melodií a explicitní dramatičnosti. Ta se rafinovaně ukrývá právě ve změti zvukových a různě se překrývajících hudebních ploch, které nevyprávějí příběh tradičními prostředky, ale pokoušejí se spíše obnažit a zachytit atmosféru prostředí. Zatímco genius loci Jeseníků je tvořen formou hypnotických zvukových stěn, akustického prostředí, které plyne konstantně a bez výraznějších zvratů (Les, Jízdní řády), motivace a činy postav naopak charakterizuje disonantní hudba plná zkreslených nástrojů a bizarních ruchů (Pomsta). Kružíkův hudební doprovod tak v mnoha ohledech evokuje výsostné hudební experimenty (viz Shoreův Crash či Morriconeho Pouhá formalita), které se rovněž zabývají spíše designem zvuku než líbivostí a systematickým rozvíjením motivů. Pocitovost a důraz na zachycení textury, autenticity místa je pro Aloise Nebela koneckonců příznačný.

Stejně jako komiks a následně filmové dílo, i hudba je de facto rozdělena do tří větších celků. Již jsem zmiňoval ambientní začátek a temný, spíše „industriální“ závěr alba, velmi podstatnou součást soundtracku však tvoří i čtveřice písniček. Prostřední část filmu, odehrávající se na pražském Hlavním nádraží, je proto hudebně i emotivně mnohem pestřejší a jemnější. Píseň Půlnoční se stala velkou událostí a v podstatě „znovuobjevila“ talent Václava Neckáře, anonymnější, avšak neméně kvalitní jsou Stínohry, kterým svůj hlas propůjčila zpěvačka Marie Rottrová. Obě skladby vynikají velmi subtilním pěveckým přednesem, ale i neústupnou melancholií, která nespočívá výhradně v kvalitách textu, ale i ve skvělém hudebním aranžmá. Autoři by za určitých podmínek mohli balancovat na tenké hraně kýče a patosu, přesto je výsledek natolik intenzivní, že posluchači nejednou běhá mráz po zádech. Svůj díl na tom nese jemně odstíněný pěvecký přednes a skutečnost, že vybraní interpreti reprezentují jak tvůrčí zanícenost, tak onu melancholii, která se odráží i ve výsledku. Zatímco Neckář zažívá návrat po nešťastné události, pro Rottrovou jsou Stínohry završením její dlouholeté kariéry.

Alois Nebel není soundtrack pro ty, kdo prahnou po jednoduchosti či rozmanitosti. Přesto se jedná o mimořádně sevřené a vypointované dílo, které dokáže velmi obratně přiblížit a prohloubit atmosféru filmu. Temné, ale i hypnotické hudební plochy jsou sice obrazotvorné, avšak narušují posluchačův tradiční komfort i jeho dosavadní hudební zkušenost. Písně jsou pro změnu citlivé, bez okázalého patosu či sentimentu. Dva vcelku rozdílné póly, které však ve výsledku ladí a dávají vzniknout překvapivě harmonickému celku.

Seznam skladeb:
1. Les (4:33)
2. Nebelův pokoj
3. Jízdní řády
4. Se neumíte zeptat
5. Jeseničák
6. Nevím co mám dělat
7. Stínohry (Marie Rottrová a Umakart)
8. Holoubci
9. Půlnoční (Václav Neckář a Umakart)
10. Brejlovec
11. Ruda (Václav Koubek a Jaromír 99 & The Bombers)
12. Vražda
13. Němý
14. Pomsta
15. Mimosezóna (Priessnitz)