Poláci mají silnou blackmetalovou scénu a kozy v každém filmu kromě Bolka a Lolka, jiná silně katolická země na opačném konci kontinentu má režiséra, který se nebojí (s oscarovou ozvěnou) hlásat, že eutanazie je dobrá, áno? Nyní stejný tvůrce tvrdí, že bez křesťanství bychom už dnes zřejmě létali na Pandoru, protože by se vývoj lidského myšlení nezasekl na víc jak 1000 let.

Žila byla jistá Hypatia, astronomka a filosofka. V egyptské Alexandrii (pod správou chátrající Římské říše) učila pohledné mladé muže, proč její šátek padá k zemi a jak se pohybují nebeská tělesa. V podstatě to byl takový antický kříženec Koperníka a Newtona v sukni (moc do toho nevidím, ale její znalosti jsou prý ve filmu hodně nadnesené). Byla to samozřejmě i krásná ženská, ale protože byla moudrá a učená, chtěla být nezávislá a jediným chlapem, který se jí dotýkal, byl mladý křesťanský otrok, čekající s osuškou u bazénku v lázni. Jenomže pak... pak přišli křesťané. Nevzdělaní, špinaví, s brašnami plnými šutrů pro případ kamenování a hlavně zastávající názor, že ženská, která se ocitla v knihovně, má jen příliš dlouhý řetěz.

Už vás to zjednodušování fackuje? Jen vydržte. Amenábar dočista láme představu o křesťanech jakožto nositelích světla v pohanské temnotě. Právě naopak. Jsou to fanatičtí zpátečníci, záměrně připodobnění dnešnímu obrazu muslimů na obrazovkách západních televizí – scéna, v níž dav nepříčetně huláká „Aleluja, aleluja!“ připomíná záběry na kalašnikovy vyzbrojené talibánce vyřvávající „Alláh akbar!“. Možná nám chce tvůrce říct: Neopovrhujte jinými náboženstvími. My křesťané jsme byli stejní. Dejte muslimům ještě tak 1500 let a možná se z nich vyvine jakž takž vyspělá civilizace, která uzná ženu jako lidskou bytost.

Zjednodušování však Agoře nijak výrazně neubírá na kvalitě. Amenábar právě takovou verzi historické skutečnosti potřebuje k posílení umělecké výpovědi – podobně jako Ridley Scott vymodeloval Saladina do podoby charismatického rytíře bez bázně a hany. Černá musí být opravdu sytá, aby diváka naplno oslnila bílá. Možná je v tom trochu podceňování publika a snaha být dostatečně výmluvný, ale co naděláte – někdo do tohohle filmu vrazil 70 miliónů dolarů a za takové peníze se komplikované mnohovrstevnaté „klubáky“ netočí.

Ne že by Agora nebyla duchaplná. Amenábar má svůj názor a prezentuje jej sice srozumitelně a pomáhá si už zmíněným zjednodušováním, ale určitě nehrozí dojem podbízivého, plytkého popcornu. Právě naopak, mnozí budou tímto „dobrodružným velkofilmem“ (jak se někde žánrově prezentuje) zaskočeni. Davové či bojové scény, které dodávaly dynamiku trailerům, tvoří možná 5% filmu. Zbytek jsou dialogy a „vztahové“ záležitosti. Tady je ale nutno smeknout před režisérem klobouk – snímek má i navzdory tomuto pojetí tempo, čile pulzuje a nechybí mu napětí a gradace. Přispívá k tomu výrazná hudba a dobře vybraní herci v čele s Rachel Weisz v jedné ze svých životních, byť ne oscarově vypjatých rolí.

Ne, Agora není typický velkofilm, přestože dekorace vypadají dráž než třeba v Gladiátorovi. To, co se v nich odehrává, by beze změn v příběhu mohlo být náplní divadelního představení či televizní inscenace. Amenábar ale využil rozpočtu a věrně oživil bájnou Alexandrii. Tu a tam pomáhaly počítače, ale jejich vstup je decentní. Nejpozoruhodnějším prvkem, který režisér vytvořil, je jakýsi „ateistický Bůh“. Jakmile se začne dít něco dramatického (třeba útok fanatického davu na knihovnu), kamera najednou vzlétne a vzdálí se, někdy až na oběžnou dráhu. Dění dole se v tu chvíli zrychlí a z lidí se stanou mravenci, nesmyslně se hemžící na kouli z vody a písku.

Jakmile jde v příběhu o život, Amenábar jako by o to ztratil zájem a šel si zalétat do vesmíru. Je to pohled Boha? Pokud ano, tvůrci ho obviňují z hrubého nezájmu o dění dole, což je v příkrém rozporu s křesťanskou, či jakoukoli náboženskou koncepcí. Bůh tedy ve filmu vystupuje – ale je to ignorant. Opět se posiluje Hypatiino chápaní světa – i ji mnohem víc zajímají pohyby a interakce vesmírných těles, než modly a lidské rozmíšky. Amenábar v žádném případě neobhajuje pohanství – to je na rozdíl od děsivého křesťanství ztvárněno jako komické. Ve své zidealizované Hypatii prostě staví vzdělanost a poznání nad jakékoli náboženství.

O Amenábarově sice rázném, ale inteligentním podání svědčí i fakt, že film nevyvolal žádnou větší kontroverzi. Ještě před premiérou film promítli i ve Vatikánu a kromě několika drobností nebyly vzneseny námitky. Církvi slouží ke cti, že vnímá těch 1600 let vývoje a chápe Agoru v historickém kontextu, ne jako útok na dnešní křesťany a křesťanskou civilizaci. Konec konců, pro Amenábara jde především o obraz fundamentalismu jako takového. Děsit by nás nemělo to, že jsme dědici takového smýšlení, ale že se po světě i dnes prohánějí davy oči třeštících kamenovačů připravených sedrat myslící ženskou z kůže.