Jaképak to překvapení od našich evropských sousedů! Nenápadný Admirál, o kterém dodnes neměl nikdo ani tušení, se díky traileru vystřeluje do popředí zájmu a rozšiřuje žánrovou škatulku jako „další film, kde se nosí uniformy, na pozadí kvete láska a občas tam něco bouchne“. Vysmívání se neoriginalitě ale není na místě. Ukázka si totiž bezpochyby zasluhuje své místo v trailerové síni slávy a to nehovoříme jen o evropském rybníčku, ale zcela rovném srovnání s výkvětem trailerového řemesla ze zámoří. Prakticky od konce první do minuty až do samého závěru začíná stupňující se audiovizuální vřava, která sežvýká svého diváka ve třech rozličných dějstvích (každé má jiné tempo, ale každé je zatraceně působivé) a vyplivne ho před rezolutní zjištění, že Admirála neměl podcenit. Válečné obrazy se po pearlharborovsku střídají s těmi intimními, kde se hrdinové zaplétají do osidel nešťastné lásky, či kde se rýsuje ta pravověrná chlapská chemie vojenské jednotky. A orchestr naléhavě duní, chorály se stupňují, jako by šlo o život. Ve filmu jde a v reálu skoro taky. Překvapivá smršť je o to silnější, čím víc předsudků si člověk vytváří k prvním titulkům v jazyce, kterému nerozumí a nepředpokládá, že v Rusku až tak dobře čtou v příručkách o zaručeném tahu na branku. Čtou a hodně pečlivě - oslavná píseň pro dnešní den tak může nést jméno Admirál a v povědomí zůstane ještě hodně dlouho.