Ruská kinematografie v posledních letech jede na plný plyn. „Rudí bratři“ točí jednu žánrovku za druhou – historické a válečné velkofilmy, fantasy eposy, výpravné scifárny, akční kriminálky, horory, dobrodružné „jonesovky“, muzikály, rozjuchané romantické komedie, digitálně i tradičně animované trháky pro děcka. Mezi posledními hity ruských kin nechybí třeba nová adaptace Tří mušketýrů, moskevský remake gangsterky Johnnyho To, crossover šaolinského kung-fu a Ramba, nebo třeba „burtonovský“ historický horor, v němž kozáci čelí zlému sibiřskému přízraku.

Do našich kin (na rozdíl od jiných krajin bývalého východního bloku) pronikl jen nepatrný vzorek ruské kinematografie (Noční a Denní hlídka, „Dvanáctka“ Nikity Michalkova, Mongol – Čingischán...), něco málo prosáklo na DVD trh (fantasy Vlkodav, afghánský masakr 9. rota, historické velkofilmy 1612 a Sluha Jeho Veličenstva, kreslené komedie na motivy bohatýrských bylin Aljoša Popovič či Dobryňa Nikitič...). Admirál Andreje Kravčuka si cestu na plátna českých kin našel patrně díky tomu, že se v něm občas mluví česky. „Zrádci“, kteří způsobí hrdinovu finální prohru, byli totiž příslušníky Československých legií.

Ještě jedna podstatná poznámka k současným ruským (hlavně těm žánrovým) filmům. Ve většině z nich se odráží typicky ruská paradoxní kombinace „zakomplexovaného obdivného vzhlížení k zahraničním vzorům“ a přesvědčení, že „to nejlepší, co lidstvo vytvořilo, pochází z Ruska a kolébka světové civilizace leží pod Uralem“. Filmy tedy mají ryze domácí náměty (stále jsou v módě adaptace ruských klasiků, do Gogola až po bratry Strugacké), ale formou jde většinou o onanistické, často nekoncepční a většinou samoúčelné pachtění se za americkými (tu a tam japonskými – existuje i něco jako ruská anime) vzory.

Přesně takový je i Admirál. Lekci z ruské historie předvádí s využitím ryze západních prostředků (zejména námořní bitvy, v nichž uvidíte hodně z Titanicu a Pearl Harboru), jen tu a tam sáhne po domácí klasice (slaboučká variace na monumentální ples z Bondarčukovy Vojny a míru). Bohužel, nevyhne se ani hollywoodskému zjednodušování, posílenému o ruskou tendenčnost a poplatnost politické objednávce. Z toho všeho vyplývá, že se nezbavíte pocitu, který známe už z Timurových Hlídek – že si tu zkrátka někdo na něco hraje. Že experimentuje s formou a rádoby moderními formálními prostředky zakrývá nedostatky v dramaturgii a neschopnost dívat se na problém jinak než černobíle (v tomto případě rudo-bíle).

Admirál je jedním z nejdražších ruských filmů desetiletí – stál 20 milionů dolarů (jen pro srovnání, Hlídky stály každá asi 4,5 milionu, Vlkodav, Mongol – Čingischán či největší letošní ruský blockbuster, historický Taras Bulba, shodně po 10 milionů). Práce na filmu trvaly přes 4 roky, samotné natáčení 1,5 roku (je to dvouhodinový film!). Štáb procestoval celé Rusko, natáčel na Auroře, byly ušity celé sklady kostýmů, na plátně se objeví největší ruské hvězdy současnosti atd. Překvapivé rozuzlení – na plátně ten rozmach a nasazení nejsou kdovíjak vidět. Jistou výpravnost film samozřejmě nepostrádá, ale jinak formální stránka znatelně pokulhává – dobová atmosféra má k dokonalosti daleko (filtry by pomohly), davových scén je málo (pouliční ruch v pozadí je i ve scénách paniky během revoluce velice řídký) a digitální efekty, s jejichž pomocí explodují obrovské bitevní křižníky, taky nejsou jako od ILM. Podtrženo, sečteno, Admirál je výpravný asi jako nějaká historická produkce HBO. Tedy kvalita, ale neohromí ani nijak nepřekvapí. Od Rusů už jsme už viděli „větší maso“ (i když se budeme pohybovat jen v horizontu uplynulé cca dekády).

Záchranou by mohl být scénář potažmo příběh. Z hlediska námětu určitě je o co stát. Admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak byl pozoruhodnou postavou. Polární badatel, velitel Ruské imperiální flotily, admirál Sibiřské flotily, muž, který válčil s Japonci, pak s Němci a Turky, nakonec s bolševiky. A měl i stinné stránky – jak byl schopným vojákem, ukázal se být mizerným politikem. To, že jej nakonec všichni zradili a vydali bolševických katům, byl hlavně důsledek jeho vlastní neschopnosti a krutosti (přičítají se mu monumentální masakry „spojenců rudých banditů“, nezřídka civilního obyvatelstva).

Žel, ve filmu Kolčak zdaleka není tak komplexní postavou. Tvůrci jej nestoudně idealizují a celé jeho působení až směsně zjednodušují. Tady je Kolčak, ušlechtilý a za všech okolností čestný a spravedlivý hrdina, obránce „starých dobrých monarchistických časů“ a bojovník s odpornou bolševickou lůzou. O tom, že nakonec padl díky vlastní nadutosti, není ve filmu ani zmínka. Všichni, co se od něj odvrátili, jsou za zbabělce, zrádce a „československé loupežníky“. Může se zdát osvěžující, že ruskou občanskou válku konečně vidíme i z druhé, tedy bělogvardějské strany. Černobílé pojetí však nezmizelo. Jen se všechno otočilo. Z bolševiků jsou teď krvelačné degenerované zrůdy, zatímco car a šlechta jsou rytíři bez bázně a hany, neustále se modlící k Bohu. Rudou pohádku nahradila bílá. Objektivní pohled na historii stále nikde (dokonce mám já osobně dojem, že tohle je ještě tendenčnější než sovětské eposy).

Ale nešť, historická věrnost je v historických filmech úkaz vzácný, kdo o ni vůbec stojí? I Williama Wallace a Jánošíka máme rádi, přestože to ve skutečnosti byli hrdlořezové k pohledání. Tak ať je Kolčak tedy sympatickou postavou a bojuje s rudou nákazou. Funguje film v této zidealizované rovině? Jakž takž. Tvůrci se totiž celou dobu soustředí na jakýsi podivný milostný trojúhelník mezi Kolčakem, jedním z jeho důstojníků a jeho krásnou manželkou. Anna Timirjová byla rovněž zajímavou postavou, opravdovou dámou (ještě jako stará paní dávala během natáčení Bondarčukovy Vojny a míru hercům lekce šlechtické etikety). Ve filmu je sotva něčím víc než hezkou tvářičkou. Kolčakova „vášeň“ k ní je příkladem nefungující filmové chemie, což je problém, protože se kolem jejich vztahu točí víc jak polovina stopáže.

Svůj podíl viny na tom nese i představitel Kolčaka Kontantin Chabenský (Anton Goroděcký z Hlídek), který téměř celý film odehraje s nezměněným výrazem v obličeji (otekle přetékajícím přes límec uniformy, což mu tedy na vzhledu gentlemana nepřidává, původní Kolčak vypadal jak oficír SS). Ve vojenských scénách jeho nadutá odměřenost překvapivě funguje – když zavelí vzbouřeným bolševikům na své lodi, aby sklonili zbraně, jde z něj něco, díky čemuž klopení zraků i bouchaček uvěříte. V milostných scénách je však Chabenský k ničemu.

Nikdo další film herecky nezachraňuje, protože žádná další postava kromě ústředního páru nedostane dostatečný prostor (a že je hrají opravdu hvězdy zářivosti toho pentagramu nad Kremlem). Občas divák dokonce ztrácí přehled o tom, kdo je kdo – kde se kupříkladu vzal ten chlap, jehož strádání v tajze a amputaci omrzlin je najednou věnováno dobrých deset minut ze závěrečné půlhodiny? Ty čtyři roky práce na filmu měly za důsledek především to, že se tvůrcům docela solidně rozpadla celková dramaturgie a z filmu se stal poměrně nekompaktní a pokud jde o historicko-politické pozadí i nepřehledný a pro laiky v oblasti ruské historie i naprosto nepochopitelný guláš.

Podle všeho zde uvedeného se může zdát, že je Admirál naprosté fiasko. Až tak tvrdý bych na něj nebyl. Film určitě nenudí, má slušné tempo a obsahuje celou řadu scén, kterým nelze upřít působivost (zejména bolševické masakrování carových přívrženců či krvavé bitevní scény). Pokud půjdete do kina na historický velkofilm o nepříliš známé kapitole ruských dějin a nebudete se příliš hnípat v reálných souvislostech, budete tak nějak „chlapsky“ spokojeni. Vztahová linie příběhu je však hrubě nezajímavá a darmo byste v ní hledali opravdové emoce. Když to tak shrnu – ano, Admirál je vlastně něco jako ruský Pearl Harbor. Bez Baye.