První minuty dokumentárního portrétu lezce Adama Ondry probíhají v naprostém tichu. Kamera sleduje objekt svého zájmu při zdolávání skalního převisu v mlčenlivém úžasu, což adekvátně nasazuje tón zbytku filmu. „Myslím, že všichni někam lezeme,“ stroze přemítá Ondra při pohledu na majestátní horské vrcholky. Zní to trochu banálně, že? Dokument Jana Šimánka a Petra Záruby, kteří mají za sebou mimo jiné portréty umělce Jana Jedličky (Stopy krajiny) či horolezce Marka Holečka (Mára jde do nebe), se však bohužel o nic hlubšího nesnaží.

Natáčení začalo zhruba rok před olympijskými hrami v Tokiu, kde se mělo premiérově objevit sportovní lezení. Pro Adama Ondru, jenž v předchozích letech opakovaně ovládl evropské i světové šampionáty, se tedy jednalo nejen o novou výzvu, ale v podstatě i o nutnost – vždyť jak by to vypadalo, kdyby nejlepší lezec na olympiádě selhal?

Ve snímku se o tomto psychickém tlaku také hovoří, přesto se příliš neřeší. Introvertní sportovec je ve svých prohlášeních na kameru skoupý a snímku se nedaří dostat pod povrch. „Film zobrazuje Adama, jaký je. Moc nemluví, a hodně leze,“ řekla údajně po soukromé projekci Ondrova manželka Iva, sama bývalá mistryně republiky v lezení na obtížnost.

Právě ona je nakonec hlavní hvězdou filmu, jemuž dodává tolik potřebné emoce a možnost dostat se protagonistům pod kůži. Z povídání Ivy je jasné, že důraz na obtížnost necharakterizuje jen její lezeckou specializaci, ale i tu vztahovou; jako partnerka a později manželka veleúspěšného sportovce musela svou vlastní kariéru (a vášeň) odsunout na vedlejší kolej. Ona si navíc mediální zájem neužívá, zatímco Ondrovi jakožto (zřejmě) flegmatickému introvertovi pozornost okolí nevadí.

Sám Ondra vysvětluje, že spíš než sportovní úspěchy ho zajímá estetika lezení – jak zdolat skutečnou či umělou skálu co nejelegantněji, nejpřirozeněji? Fascinaci procesem lezení vykazuje i Šimánkova kamera, nezvykle velkou část stopáže přejíždějící po vyrýsovaných Ondrových svalech, zdolávajících jednu výzvu za druhou.

Pokud však nepatříte mezi zapálené fanoušky lezení a nedokážete tedy plně docenit všechny evidentně velmi složité kreace, jež Ondra na skalách a boulderových stěnách předvádí, stane se tato óda na fyzickou dokonalost poměrně rychle repetitivní a nudnou. Snímek zároveň neobsahuje žádné zasvěcení do lezecké praxe či hantýrky, takže oči laického diváka jen těžko pochytí všechny nabízené nuance. I proto je stopáž pocitově mnohem delší nežli reálných 82 minut a divák nemá pocit, že by po skončení filmu znal Ondru zásadně lépe.

Šimánek se po projekci filmu na jihlavském festivalu přiznal, že se Zárubou nechtěli Ondru stavět do umělých situací. Do ničeho ho netlačili, ani se ho nesnažili za každou cenu zpovídat. To lze lidsky pochopit, ale výsledný obrázek opravdu nenabízí o mnoho více nežli ukázky neustálého důrazu na cvičení, dechové a meditační techniky.

Oproti tematicky podobnému, Oscarem oceněnému dokumentu Free Solo zde chybí jak napínavý způsob snímání život ohrožujících výkonů Alexe Honnolda, tak i nalezení nosného tématu v nepřirozeně potlačeném strachu hlavního hrdiny. Podobně funkční klíč k uchopení introvertní postavy se Šimánkovi se Zárubou bohužel najít nepodařilo.

Přehrajte si trailer Možná je Ondrův život skutečně takto jednotvárný a nabízí se tedy otázka, zdali daň za dráhu vrcholového sportovce není až příliš velká. Pro samotného protagonistu nejspíš ne – sám říká, že neví, co by bez lezení byl. Ale pro někoho, kdo tuto cestu absolvuje po jeho boku, možná ano.