„When the truth is found to be lies and all the joys within you dies… then what?“, táže se v novém filmu bratří Coenů postava, od níž všichni čekají odpověď – nejstarší, nejzkušenější a nejváženější rabín Marshak. Jak se zdá, tak nás i ten nejzasvěcenější ze zasvěcených vybízí k tomu, abychom „akceptovali záhadu“ a přijali život v jeho tajemné složitosti, vždyť nás středověký mudrc Rashi učí: „přijímej s pokorou vše, co se ti přihodí.“ Základním kamenem úrazu Larry Gopnika, židovského profesora fyziky, je, že si takto pokornou filozofii neumí osvojit. Stále se pídí po příčinách a čím hlouběji zabředá do otázek, tím horší věci se mu dějí.

Nový film uznávané a v poslední době poněkud pohaslé tvůrčí dvojice [Ethan Coen|Ethan a Joel Coenovi působí na první pohled velice prostě a jaksi chladně. Jednoduchá a lineární historka o zaraženém a decentním židovském chlapíkovi, na kterého jakási vyšší síla (?) nahrnula pěknou lavinu neštěstí, však klame tělem. Pod úpravnou estetikou 60. let, která se odvolává na plastově uhlazenou selanku amerického snu, se ukrývá labyrint významů a skrytých náznaků, které ze Seriózního muže dělají dost možná nejkomplexnější film, pod který se Ethan a Joel podepsali.

Seriózní muž do jisté míry navazuje na fenomenální „noir existencialismus“ Muže, který nebyl. Tedy na tu větev Coenovic tvorby, která se nepodbízí hvězdnými jmény, zato pilně kutá v nepřehledném rébusu života a tahá na světlo světa všemožné paradoxy a absurdity. Zatímco Ed Crane v Muži, který nebyl přijímal peripetie osudu s útrpností Josefa K., profesor Larry Gopnik se snaží z bezhlavé frašky prokopat analytickým úsudkem. Prostá otázka „jaký to má všechno smysl?“ by v návalu banálních katastrof (rozvod, úplatky, rodina) jistě postrádala jakoukoli pádnost, kdyby ji však film nestavěl divákovi rafinovaně na oči v nenápadných náznacích, které jakoby směřovaly k čemusi starozákonně ponurému a krutému.  

Michael Stuhlbarg tvaruje hlavní postavu v komických odstínech zoufalství, zbabělosti a konformity, které však pohromadě dávají nesmírně citlivý a působivý obraz ztroskotance a oběti vlastní touhy „být seriózní a nevyčnívat“. Larryho vyprovází pestré panoptikum postav-miniatur, jejichž strojenost a afekt jen posiluje dojem, že jeho život je podezřelý právě svou zdánlivou normálností. Jednotlivé situace jsou pak gradovány v duchu řízného coenovského citu pro absurditu, zároveň ale za nimi zůstává cosi znepokojivého, nevyřčeného. Upomínají na všechny ty humorné židovské paralely ze života, které ilustrují neproniknutelnost boží vůle – je moudřejší se jim od srdce zasmát, nebo se pídit po vysvětlení? Ironie filmu spočívá v tom, že oba postoje jsou v něm vyjeveny jako bezvýchodně tragikomické.

V Seriózním muži se potkávají dvě základní polohy, skvěle charakterizované použitou hudbou. Jedna rovina je odevzdaná, tragická, zádumčivá – k té nám Sidor Belarsky pěje žalozpěv Dem Milners Trern („Jsou dny, kdy pátrám ve vzpomínkách, / Zdali jsem měl trochu štěstí. / Kola se točí, roky běží, / žádná odpověď nepřichází.“). Pak je tu však poloha druhá, „coenovštější“, kterou charakterizuje svižný, chytlavý, ale svým způsobem též velmi trpký šlágr Jefferson Airplane Somebody To Love. Film se tak rozkročil mezi vážností dramatu a vyzývavým úsměvem popíku. Na jednu stranu je na poměry Coenů nezvykle nedějový, prostý jakýchkoli velkolepých vylomenin a prvoplánových lákadel. Na druhou stranu ale po odkrytí papundeklového obalu obsahuje cosi, co nejlépe formuluje další židovské moudro: „je třeba číst kolem písmen.“  

Nutno podotknout, že jsou to písmena labužnická, jak už jsme u Coenů za ta léta zvyklí. Ať už se jedná o až matematicky přesnou kameru Rogera Deakinse, která s minimem prostředků dosahuje maximální sdílnosti, ať už je to úsporný, ale propracovaný soundtrack Cartera Burwella, ať už jsou to mistrovské výkony ve všech rolích i roličkách. Seriózní muž dokáže bez intelektuálních striptýzů a formálních exhibicí zhmotnit mystérium lidské existence v jeho komické děsivosti a děsivé komičnosti. A, což je na něm vůbec nejlepší, názorně ukazuje, že hledání odpovědí jen prohlubuje záhadu. Nevědomost je někdy skutečným požehnáním. Jak praví moudrost starých chasidů: „Démoni znepokojují jen ty, kteří znepokojují je.“