Poprvé od začátku 80. let se šlapající stroj jménem Woody Allen trochu zasekl. Byli jsme zvyklí od něj dostávat novou filmovou jednohubku každý rok, loni jsme však po neuvěřitelně dlouhé době hledali klasikovo jméno v kino nabídce marně. Film byl přitom více než rok hotový, ale Allenovy neshody s Amazonem, jež měl novinku distribuovat, vyústily v zásadní zdržení. Nejednalo se však jen o neschopnost úředního šimla, dokončování filmu se totiž trefilo do vrcholu aféry MeToo, v níž Allen podle všeho také neměl čisté svědomí. A asi si dokážete představit, že v takovém ovzduší by do kina ani největšího šovinistického psa nevyhnal. Zámořská distribuce je tudíž stále opředena otazníky a různě po světě se film objevuje v těchto měsících. Ale upřímně řečeno, zas až taková škoda to není.

Přitom před kameru se Allenovi podařilo nahnat velmi talentovaný herecký sextet – to ještě předtím, než od něj všichni začali raději dávat ruce pryč. Autorovým alter egem je tentokrát Timothée Chalamet, výřečný bohémský mladík, který chce strávit romantický víkend se svou dívkou v podání rozverné a sympaticky buranské Elle Fanning. Jenže člověk míní a New York mění, a tak namísto procházek v dešti si Chalamet nečekaně zaflirtuje se Selenou Gomez a řeší svůj vztah s matkou, zatímco velkoměstem okouzlená Fanning naivně padá do náručí slavného, leč vyhořelého režiséra (Liev Schreiber), jeho nevyrovnaného scenáristy (Jude Law) i hispánského hereckého sexsymbolu (Diego Luna). Právě casting plný kvalitních a zapálených herců je pak největší devizou filmu a hodina a půl jejich vztahových srážek uteče zcela bez problémů.

Formálně nepřekvapí barový jazzík, avšak vyloženě potěší krásná retro kamera italského matadora Vittoria Storara, jenž Allenovi nasnímal i poslední dva snímky (Café Society a Kolo zázraků) a i tentokrát maluje spoustu krásných obrazů prosycených precizních svícením. Atmosféru krásných zašlých časů zase jednou narušují všudypřítomné smartphony, čímž Allen opět (pokud to ještě nevíte) dává najevo svou náklonnost ke staré dobré minulosti.

Vyloženě zvláštně pak působí nejvýraznější odchylka od standardních vztahových konverzaček tohoto autora – totiž Elle Fanning jako arizonská hlupačka, která vůbec nechápe, že ji umělci chtějí dostat do postele, přitahováni její zjevnou nezkažeností. Být film napsaný o rok později, chápu to jako zjevnou apologetiku předčasně odsouzených a zavržených filmařů v aféře MeToo, ale takhle je to vyloženě matoucí. Pokud vás ale tohle interpretační rýpání zas tak moc nebere, dočkáte se jen připomenutí klasických Allenových motivů – adorace města New Yorku s několika ikonickými místy, existenciálních nejistot mladých, pitoreskních vedlejších postaviček i občasných verbálních kulometů. Jenže tím to končí.

Allena považuju za jednoho z nejzajímavějších filmařů všech dob a i přes nesporný pokles kvality jeho snímků v poslední dekádě mě stále baví jeho schopnost neustále variovat obdobná témata i formy zpracování – vždy v zásadě stejné, leč v drobných nuancích rozdílné. Zapřisáhlí allenofilové si pochutnají i letos, neboť Deštivý den v New Yorku v žádném ohledu nepředstavuje žádný nečekaný úkrok. Většina divácké obce si však vystačí s nejlepší Allenovkou poslední dekády Půlnoc v Paříži, kterou aktuální newyorská variace vlastně nemá, čím překonat.