V lednu 2002 byl v Karáčí unesen Brit Daniel Pearl, který pracoval jako reportér pro newyorský Wall Street Journal. Pobýval v Pákistánu se svojí těhotnou manželkou, korespondentkou francouzského rádia, a před koncem pobytu chtěl udělat ještě jeden rozhovor se šejkem Gilanim, významným mužem s údajnou vazbou na teroristy. Třiadvacátého ledna odpoledne nasedl do taxíku, ale na zprostředkované setkání v restauraci už nikdy nedorazil. Přibližně čtyři týdny po něm pátraly americká i pákistánská tajná služba, jeho žena, kolegové a přátelé. Prověřovali desítky podezřelých a mezitím čelili výhružkám teroristů. Všechno ale skončilo jediným videozáznamem, na němž je vidět, jak únosci Dannymu Pearlovi oddělují hlavu od těla. Jeho pozůstatky byly později objeveny v deseti kusech na okraji města a jeho smrt se stala prvním ze série únosů a následných poprav spojených s radikálním islamismem po 11. září.

A Mighty Heart dlouho všichni očekávali jako první film, díky němuž se jméno režiséra Michaela Winterbottoma konečně dostane k širokému publiku, a to hlavně díky účasti hollywoodské hvězdy v hlavní roli. S tím ovšem vyvstává otázka: Opravdu chceme zrovna takovouhle změnu?

Síla srdce se v určitém směru podobá loňskému filmu Paula Greengrasse Let číslo 93. Pearlova smrt měla těsnou souvislost s jedenáctým zářím a v obou případech diváci znají předem tragický konec, kterému se prostě nedá vyhnout, protože v něm spočívá význam příběhu. Ostatně už si pomalu zvykáme, že taková „tichá dohoda“ mezi režisérem a divákem může filmu posloužit stejně dobře jako nejistota. Zatímco u nás kauza Daniel Pearl sice prošla médii, ale časem hezky podle pouček o zpravodajské relevanci zapadla (událost byla až moc vzdálená a zemřel při ní jenom jeden člověk), dá se předpokládat, že angloamerické publikum si ji přece jen pamatuje mnohem líp. Alespoň ta jeho část, která chodí na filmy Michaela Winterbottoma. Svou roli samozřejmě hraje i to, jaké postavení má v Americe seriózní tisk: v zemi Watergate a mccarthismu novinář celkem pochopitelně do značné míry představuje živé ztělesnění uctívaných demokratických svobod a zároveň i jejich ochránce. To, co Michael Moore s bohorovnou drzostí přetavuje do svých občas docela vtipných exhibicí, je předmětem každodenní systematické práce pro spoustu jiných lidí, jejichž jména zdaleka nejsou tak známá.

A byla to každodenní práce i pro Mariane Pearl, která je emocionálním těžištěm filmu. Jako základ ke scénáři posloužila její kniha A Mighty Heart, vydaná následující rok po Dannyho smrti, a pravděpodobně i díky tomu filmová Mariane tak skvěle naplňuje představy o silné ženě, jakou je radost na plátně sledovat. Po většinu stopáže neroní slzy, nepropadá záchvatům, mluví věcně a chová se tak profesionálně, až při svém televizním vystoupení vzbuzuje podezření, že jí manželův únos vlastně vůbec nevyděsil. A samozřejmě – je těhotná. (Pokud jste už pomalu zapomněli, jakou mystickou moc ženě dodává těhotenství, zkuste někde ve svojí videotéce najít třeba Fargo nebo loňské Potomky lidí.) Jako připomínka budoucího syna hrdince i nám průběžně kříží cestu anonymní malé dítě, patřící nejspíš k pákistánské ženě, která v domě uklízí.

Winterbottom zasazuje postavu Mariane a její okolí do svého typického režijního stylu zahrnujícího ruční kameru, přirozené nasvícení scén, střídmé použití hudby a specificky kradmý způsob snímání obličejů. Podobně jako ve Vítejte v Sarajevu vytváří určité dokudrama, ve kterém jsou na prvním místě znaky dokumentárnosti a drama za ním nenápadně, nicméně s jistotou následuje. Události se odvíjejí chronologicky, od klíčového dne únosu až po odhalení vraždy a Marianin porod, a jsou prokládány jen krátkými flashbacky – vzpomínkami Mariane na to, jak jejich společný život vypadal dřív a které chvíle teď zpětně dostávají nový smysl. Dopředu se děj posunuje procesem vyšetřování, nacházením dalších stop a dalších podezřelých, kterých je dohromady tolik, že po nějakém čase dost možná začnete ztrácet přehled. Narozdíl od nás ale nikdo z hlavních zúčastněných nespadá do kategorie běžných lidí z ulice: Jsou tu reportéři, policisté a vládní agenti, jinými slovy skupina profesionálů, kteří se na podobné situace připravují. Orientovat se je jejich práce. Pákistánská policie se přitom snaží za každou cenu Dannyho najít a osvobodit, aby očistila jméno svojí země, americké straně záleží na politickém dopadu aféry a osazenstvo domu napjatě zjišťuje nové zprávy a navzájem si dodává odvahu. A když se občas na chvíli zastaví aktéři pátrání, zůstává pořád v pohybu obrovské město kolem, stovky lidí a aut proudících celé dny a noci ulicemi Karáčí.

Jestli sem snad přece jen něco nezapadá, je to bohužel představitelka hlavní role. V diskusích na internetu se lidé naštvaně diví, proč tam, kde by se našel dostatek talentovaných černých a hispánských hereček, musí míšenku představovat zrovna bílá superhvězda, ti hysteričtější dokonce obviňují tvůrce z rasismu. I když vynechám podobná nařčení, otázka obsazení hlavní role je určitě na místě: Proč Angelina? Nezáleží na tom, jestli ji máte nebo nemáte rádi, ani na tom, že v Síle srdce hraje nad svým průměrem. Je to pořád v první řadě Angelina Jolie, sexuální symbol, ta, co žije s Bradem Pittem, ta s pečlivě živenou pověstí provokatérky, ta, co sbírá sirotky z rozvojových zemí jako Pokémony, hrála Laru Croft a ráda ukazuje svoje tetování. Její mediální obraz není obrazem herečky, ale univerzální celebrity. Jakkoli ve filmu není vůbec špatná, není zároveň ani tak dobrá, aby svým výkonem na tohle všechno dala zapomenout a získala zpátky seriózní pověst, kterou sama dobrovolně obětovala už před lety. Všechny ostatní role ve filmu navíc patří podstatně méně známým (mimochodem velmi dobrým) hercům a ona mezi nimi vyniká jako jediná stálá hrdinka bulváru, který by bez její účasti nejspíš o Síle srdce vůbec nepsal. Takže znovu, proč právě ona?

Jako lapidární odpověď se samozřejmě nabízí Pittovo jméno na postu spoluproducenta filmu a fakt, že Angelina se s Mariane Pearl spřátelila už dřív díky svým charitativním aktivitám. Tenhle snímek je především jejich podnikem, na nich stojí propagace a oni se po všech čertech vyjadřují k jeho poselství. Nedá se zatím jednoznačně říct, jestli byli úspěšní, nebo ne. V amerických kinech film finančně spíš prodělal, na druhou stranu pochvalných recenzí není málo a často zdůrazňují právě Angelinu. Padají dokonce slova o možné oscarové nominaci, což se dalo koneckonců očekávat – za co jiného se už rozdávají Oscary, když ne za role skutečných lidí ve filmech na závažná témata?

Jenomže tady se dostávám znovu na začátek: Zajímají příznivce Michaela Winterbottoma ceny nějaké akademie? Odkdy se význam progresivního filmaře měří na nominace? A není náhodou trochu smutné, že se o jeho filmu široká veřejnost dozvídá prostřednictvím zpráv o garderobě hlavní hvězdy?

Michael Winterbottom natočil film, za který se rozhodně nemusí omlouvat, ale který zároveň znamená malý krok stranou od toho, co bylo na jeho tvorbě výjimečné. Výsledek mi zkrátka připadá jako další humanitární projekt dvojice Jolie - Pitt (tentokrát s přispěním Pearlovy vdovy), která si prostě najala výborného režiséra. A ten odvedl tak dobrou práci, jak jen za daných podmínek uměl.