Co celou dobu potichu bublalo u Nolana, jenom aby to posloužilo jako zdrcující varovná tečka v jeho mistrovském opusu Oppenheimer, to se v nejnovějším snímku oscarové režisérky Kathryn Bigelow (Smrt čeká všude) Dům plný dynamitu stává mrazivou realitou, ve které se dekády příprav na podobný scénář rozpadnou během několika pár minut, kterak všichni jen bezmocně stojí a sledují začátek konec.

Na Spojené státy americké totiž někdo vypálil atomovku, akorát místo půdorysu pro další ryanovku dostáváme multiperspektivní konverzační drama bez jasnějšího konce. Nebo to je trochu jinak? Tak či tak vítejte u nejdepresivnějšího filmu roku a zároveň vrcholně aktuálního a varovného díla, od kterého mnozí čekali přímočarou filmovou zábavu, jenom aby dostali nekompromisní ránu na solár.

 

Už samotný název přitom jasně naznačuje, co tvůrci tímto snímkem pravděpodobně budou sledovat. A ne, není to další strhující dobrodružství s neohroženými hrdiny, kteří si za každé situace vědí rady. Ne snad, že bych já sám něčím takovým někdy pohrdnul (snad jen ten Branagh toho svého Ryana pojal tak nudně, že si to prostě nešlo užít). Dům plný dynamitu se nezajímá o to kdo, proč, nebo jak, jak tomu většinou v příbězích o prevenci konce světa bývá.

Místo toho sledujeme zhruba dvacetiminutové okno z celkem tři různých pohledů – ze situační místnosti Bílého domu, Strategického velitelství Spojených států, a nakonec přímo od samotného prezidenta a jeho nejbližších – ve kterém radary poprvé zachytí neidentifikovanou střelu, posléze všem dojde, že to není cvičení ani vtip, a následně se řeší, co s tím. Některé konverzace se pak pochopitelně mírně opakují a prolínají, jen pokaždé s přidaným kontextem a smyslem. A tady je nejspíš ten hlavní kámen úrazu.

Zatímco obvykle podobné filmy fungují na bázi pokládání otázek v prvních několika perspektivách a jejich následného zodpovídání v těch navazujících (fantasticky to letos bylo vidět v Hodine zmizení), Bigelow ještě spolu se scenáristou Noahem Oppenheimem (Nultý den) na to jde trochu jinak. Místo otázek totiž zákeřně (ale celkem smysluplně) otevírá hypotetická „co kdyby“ dvířka, za nimiž se skrývá spousta ošklivých věcí, nad kterými většina lidí přirozeně ani nechce uvažovat, a následně diváky prostřednictvím nerozhodných, o to víc však uvěřitelných postav, které by sice měly mít na vše odpovědi, ale zároveň stejně jako každý z nás řeší své vlastní obyčejné lidské problémy, popostrkuje k tomu, aby si to celé vyložili po svém.

Pro režisérku třaskavých thrillerů jako 30 minut po půlnoci nebo Detroit to je tak vůbec nejodvážnější filmová výprava doteď, protože s ní přirozeně spoustu lidí (co si budeme, je to asi většina) bažících po jednoduchých řešeních tímto přístupem naštve. Takovým by ale Dům plný dynamitu nejspíš nikdy nic silnějšího nepřinesl.

Jakmile totiž dorazíme v bezmála dvouhodinovém snímku k poslední části a zjistíme, že ani ten nejvýše postavený člověk ve výsledku neví, co má dělat, jak se má rozhodnout, nebo koho už požádat o radu, je jasné, že pointou filmu nikdy nebylo a teď pardon za tu metaforu: lokalizovat, která z těch konkrétních bedýnek s dynamitem hoří a rychle ji uhasit, nýbrž otevřít debatu, jestli děláme dobře, když v tom podělaným domě plným nitroglycerinu pořád bydlíme.

Když přejdu od filmu do současnosti, tak se nyní například Pentagon brání, že věci zobrazené ve snímku nejsou založené na faktech. Konkrétně reagoval na scénu, ve které zazní, že šance na sestřelení balistické střely jsou v určitou chvíli zhruba 50 %. Údajně je to jako trefit kulku kulkou. Americké ministerstvo ob…pardon, války, nicméně tvrdí, že raketová obrana dlouhodobě vykazuje během testů 100% účinnost. Bigelow si nicméně stojí za svým a někteří experti se již postavili na její stranu. A to je jen jeden příklad debat, které snímek vyvolal. Už teď je internet plný článků, které buď tvrdí, že je film jeden velký blábol, nebo naopak až příliš realistický.

Jsem si jistý, že takových konverzací bylo po celém světě víc, film ostatně už několik dní naprosto dominuje žebříčkům sledovanosti na všech světových trzích. O jeho úspěchu nebude pochyb. A pochyb by nemělo být ani kolem jeho řemeslných či hereckých kvalit. Koneckonců je film doslova našlapaný hvězdami, od Rebeccy Ferguson, přes Jarreda Harrise nebo Jasona Clarkea, až po Idrise Elbu. Těch povědomých tváří tady je ale mnohem víc, a je fajn i v menších rolích sledovat prověřené kvalitní herce, co odvedou i na malém prostoru top výkon. Stejně tak potěší bravurní kamera, která i přes určitou komornost celého materiálu sem tam vykouzlí záběr hodný měřítkově daleko větších a dražších filmů. Je to zkrátka jako sledovat dobře namazaný stroj při zátěžovém testu, kdy všechno funguje a vypadá, jak má. Dokonce líp. Jediná frustrace zde holt pramení z toho, že se stroj nevyužil na něco…jiného. Což dokážu pochopit, ale nesouzním s tím. 

Za mě film spíš naráží na limity toho, kolik informací se do dvou hodin vejde. Osobně bych si to totiž dokázal představit z ještě více perspektiv, ať už naťuknutí novináři, FEMA (Federální agentura pro krizové řízení), spojenci NATO v ostatních zemích a další. Ukázat víc ten informační chaos. A klidně bych vlastně snesl i víc věcí z osobních životů těch lidí, jejichž pohledy sledujeme. Snímku se daří je vykreslit jako zajímavé osoby, takže bych s nimi s radostí strávil i víc jak jen 20 minut. Z tohoto pohledu rozhodně chápu touhu vidět víc. Ale asi ne tak, jak to berou ostatní. Se zakončením jsem totiž nadmíru spokojený.

Přehrajte si trailer Dům plný dynamitu zkrátka a dobře tepe do citlivé válečné tématiky dneška, a byť věřím, že ještě pár let zpátky by to Bigelow pojala daleko přímočařeji, vybrala si jednoho nepřítele (pravděpodobně Rusko), hrozbu v průběhu filmu zneškodnila a z prezidenta nebo někoho přitom udělala hrdinu, jenž by po tom protiúderu nesáhl, a tudíž zachránil svět od jaderné zkázy, dnes se přece jen nacházíme v trochu jiné, podle mě o dost složitější době. Tenhle snímek to za mě hezky podtrhuje, přitom však neztrácí nic na intenzitě ani napětí, které dokáže taková situace poměrně rychle vyvolat. Určitě nebude pro každého. Ale když vám sedne, budete za něj Bigelow velmi vděční v té podobě, v jaké ho doručila.