Islandských filmů sice nebývá tolik, často ale stojí za pozornost. Zimní bratři, Pod jedním stromem, Woman at War, Labuť – to vše v posledním zhruba roce a pokaždé se jednalo (či pro tuzemského diváka bude jednat) o zajímavé dílo. Holt stejně jako tamější amatérští čutálisti dokázali udělat díru do fotbalového světa, v solidní míře se ostrovnímu státu daří i ve sféře filmové. V lednu se do našich kin dostane drama A dýchejte klidně, které bylo oceněno za režii na festivalu Sundance a v diváckém hlasování na letošní Letní filmové škole zaujalo z předložené trojice snímků nejvíce. Mě však bohužel moc nesedlo.

Snímek je s Islandem velmi úzce spjatý a dalo by se říct, že geografické zasazení zde představuje skoro samostatnou roli. Sledujeme totiž jak drsnou přírodu, tak na první pohled přívětivé obyvatelstvo plné milých a chápavých lidí; stejně jako všude jinde lze však i zde narazit na předsudky a neschopnost vyrovnat se s vlastním životem. Což v praxi ukazují obě hlavní hrdinky, každá v jiné pozici.

Lara je svobodná matka a navzdory drogové minulosti se snaží postarat o syna. Jedná se o jakousi islandskou verzi white trash, takže žena je dobrosrdečná, snaživá a bojuje s nepříjemně rozdanými kartami. V rámci nové práce na letištní kontrole se setká s Adjou, nelegální migrantkou, která ze zpočátku neznámých důvodů musela prchnout ze své africké domoviny. I ona je v jádru hodná, nedělá nic špatného a rozhodně nemá prospěchářské úmysly. Jen ta konformní a podezíravá společnost stojí oběma ženám v cestě ke štěstí – což je premisa, která zrovna v případě Islandu trochu drhne. Poselství je ušlechtilé a od první chvíle zjevné. O to je ale větší škoda, že se postupem času příběh v podstatě nikam neposune a jen ukrajuje další povinné minuty předpokládaného vývoje, který navíc tu a tam proběhne trochu skokovitě a nepochopitelně.

Nechci porotě Sundance nic podsouvat, ale tohle vypadá trochu podezřele. Migrace říznutá LGBT tematikou je velmi silnou kombinací, samozřejmě zcela aktuální. Jenže to je tak všechno. Režie Ísold Uggadóttir je sice jistá a daří se jí celou dobu držet velmi pomalé tempo a melancholickou atmosféru, ovšem že by se jednalo o něco tak výjimečného… No nevím. Bezesporu se jedná o zručnou filmařku a jsem na její další tvorbu zvědavý. Její celovečerní debut však šel do značné míry mimo mě.