Během loňského festivalu v Cannes si italsko-americký režisér Jonas Carpignano připsal zatím největší úspěch své kariéry. Po lehce nadprůměrných dramatech Mediterranea a Ciambra totiž s uzavřením své volné trilogie Všechno nejlepší, Chiaro! vyhrál jednu z vedlejších festivalových sekcí. To mu nejen naplno otevřelo festivalové dveře (mimo jiné i do Karlových Varů, kde byl snímek loni uváděn), ale zvýšilo mezinárodní zájem o tuto pravověrnou festivalovku – kterou si tedy nyní mohou užít i diváci v našich kinech.

Zatímco Mediterranea z roku 2015 přinesla syrový pohled na tehdy velmi aktuální migrační krizi, o dva roky mladší Ciambra diváky provedla zákoutími romské komunity v jihoitalské Kalábrii. I třetí díl se odehrává v tomto regionu a s předchozími snímky jej spojuje několik vedlejších postav, ovšem provázání je natolik volné, že i nováčci v Carpignanově univerzu nebudou mít problém s orientací. Podstatné je, že se autor stále snaží vylíčit životní peripetie problémových sociálních skupin – uprchlíky a etnickou minoritu tentokrát střídá středostavovská rodina, jež je v přístavním městečku Gioia Tauro nebezpečně úzce provázána s tradiční mafiánskou chobotnicí.

Neherečka Swamy Rotolo ztvárňuje patnáctiletou Chiaru žijící ve spokojené a láskyplné domácnosti s oběma rodiči, dále starší a mladší sestrou. Přestože starší Giulia, zrovna opulentně slavící osmnácté narozeniny, má se zbožňovaným otcem zjevně o něco bližší vztah, lásky je dost pro všechny. To se však změní ve chvíli, kdy otec za nejasných okolností zmizí – a dosavadní náznaky jeho konexí s místní galerkou začnou dávat smysl.

Až frustrujícím způsobem se s Chiarou o této nečekané situaci nikdo nechce bavit, a tak dívka začíná pátrat na vlastní pěst. Do tradičních kriminálek však má aktuální snímek daleko – spíše připomíná směs rumunských sociálních dramat posledních dvou dekád, v nichž postavy stále neodklonitelněji zabředají do generačního soukolí a nevyhnutelně směřují k nekatarzní katastrofě, a mafiánských/zločineckých opusů tematizujících předávání traumatu napříč časem. Na rozdíl od Kmotra, Tenkrát v Americe či třeba Spáčů jsou však zde v centru dění malé ryby a jejich blízké okolí, nikoli vrcholy gangsterského ledovce.

Pár snových sekvencí navíc hezky naznačuje, jak pod obyčejným a příjemným rodinným povrchem dřímají temná tajemství. Prvky všedního magična se projevují i v poněkud vychtěné rodinné konstelaci, v níž nakonec zůstává Chiara zcela osamocena; jakkoli nekomunikativnost jejích blízkých dobře ilustruje neustálý strach a hrdinčinu nemožnost se v nepřehledném světě zorientovat, vzhledem k dominantně realistickým ambicím snímku to působí značně uměle.

Carpignanovi se opět daří vtáhnout diváka prostřednictvím dotěrné ruční kamery, která často spočívá na tvářích hrdinů. Ti jako by se nemohli vymanit ze svého prostředí a získat nadhled, perspektivu. Intenzita spojená s tímto přístupem si však vybírá daň v podobě úmornosti, s níž jsou některé pasáže dvouhodinového díla spojeny. Část pozornosti si krade i zvuková složka, složená jednak z popových hitů přibližujících svět dospívající Chiary, jednak znepokojivých ambientních ploch signalizujících všudypřítomné, ale neidentifikovatelné nebezpečí.

Nutno ocenit i herecké schopnosti neherců, jejichž výkony jsou místy až dechberoucí: Většina naturščiků přitom (alespoň částečně) hraje sebe sama, jelikož se skutečně jedná o příslušníky jedné rodiny žijící v dané lokalitě. To společně s využitím pár tváří známých z předchozích filmů dodává snímku na autenticitě, přesto se vkrádá myšlenka, zdali Carpignano netlačí na pilu až příliš – vrstevnaté vykreslení kalábrijské společnosti si od svých postav (navzdory kameře nalepené na jejich tvářích) udržuje překvapivý odstup. Jako by autor nemohl najít ideální balanc mezi zaměřením na jedince a společnost, mezi osobitým stylem a syrovou realističností, mezi vypravěčským optimismem a nepřikrášleností výpovědi.