Sergio Leone si zaslouží obdiv. Jako Evropan dokázal nejameričtější žánry vybavit elitními zástupci: Spaghetti westerny jsou samozřejmě fajn, žádný z nich se ale co do filmařské velkoleposti nevyrovná gangsterskému opusu. Tenkrát v Americe dokáže svým pomalým vyprávěcím stylem pokrýt snad vše, co si od dané škatulky můžeme jen přát. Spletitá narativní struktura, která v první půlhodině nedovolí příliš mnoho pochopit, se důmyslně pohybuje na několika pódiích. To, co se v dnešní době používá k samoúčelnému zatraktivňování obsahu, tedy přeskakování z jedné časové úrovně na druhou, se pod Leoneho hledím proměňuje ve vycizelovaný tvar, v němž jsou všechny ty různobarevné dílky (komické miniatury, skoky na časové přímce, posuny z celospolečenské do intimní roviny) přesně uloženy.

Zmatený úvod nám pod rouškou opiového omámení ukazuje zlomový okamžik v Noodlesově životě. Skok do současnosti, v níž je hlavní hrdina zničeným staříkem, pak navádí ke katarzi. A tak podobně to funguje v celých mafiánských letopisech, v nichž Leone opíše hned na několik způsobů kružnici o vrcholech a pádech lidí na hranici zákona. Tenkrát v Americe je svou koncepcí velkolepější než jakékoliv jiné mistrovo dílo (i bezmála válečný Hodný, zlý a ošklivý) – sahá do vrcholné politiky, zaplétá se s odbory, posílá své postavy na desítky let do vězení a řeší prohibici. Ve více jak dvou stovkách minut však hlavně dokonale vybarvuje psychologii všech zúčastněných figur, jejichž životopisy pozvolna pročítáme.

Můžete namítnout, že dějová pointa nestojí úplně pevně v dřevácích. Nepopřete ovšem kouzlo Leoneho pohledu třebas na předčasně dospělé děti, které váhají mezi sexem a zákusky. V Tenkrát v Americe může zaujmout mnoho detailů a neméně motivů: Od neschopnosti lidí vytržených z obyčejného života navázat normální milostný vztah přes klasicky tematizovanou mocichtivost až po odlesky věčných témat přátelství, nesplacených dluhů a nevyjasněné, tedy deprimující, minulosti. Leone zasvětil konec svého života možná největšímu filmu historie, který dokáže bavit v jednotlivých pasážích, zároveň ale pohltit široce klenutým příběhem, jenž do sebe zvládl nasát existenciální útrapy svých hrdinů. Zkrátka freska, která nemá chyb.

Pokud vás po hodince osloví a donutí vás přitakávat Noodlesovi, jenž tajně šmíruje svou osudovou lásku (inu, Jennifer Connelly), Tenkrát v Americe oceníte i klidně osmihodinové. Všechno v něm funguje precizně. Spletitá struktura, vylomeniny s montáží (památný telefon), herecké výkony a samozřejmě i hudba Ennia Moriconneho, jejíž několik málo tónů dokáže připomenout všechno, co jsme s Leoneho výrostky směli prožít. Prostě geniální.

P.S.: Neblahý osud Ameriky v kinech je notoricky znám. Pokud si jej chcete přesto připomenout – a plakat – pusťte si bonusy na DVD.