Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.
á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN | 2022
csfd  
US premiéra: nestanovena
CZ premiéra: 12.01.2023
režie: Jan Bušta
hrají: temné děti

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN: Recenze


ikona
Rimsy
jan buštajim jones
Ať už máte od nekompromisní rekonstrukce největší masové sebevraždy v moderních dějinách jakákoli očekávání, film Jana Bušty je rozhodně nenaplňuje. 

Možná jste už netrpěli doscrollovali dolů k hodnocení tohoto zřetelně provokativního filmu, výsledná číslice vám toho ale asi moc neřekla. A možná vám nic moc neřekne ani pár následujících odstavců o svérázném experimentu Jana Bušty, který někdo může považovat za nejlepší tuzemský počin poslední rok a někdo jiný zase zpětně docení uklidňující banálnost většiny našich romantických komedií. Buštův celovečerní debut to totiž divákům rozhodně nijak neusnadňuje, namísto toho je vystavuje utrpení aspoň trochu se přibližujícímu tomu, co zažilo více než 900 obětí dodnes nepochopitelného masakru.

Filmař Jan Bušta je známý především jako jeden z předních režisérů trailerů, ve středometrážní metafikci Televise bude! z roku 2014 však ukázal i obrovský talent na inscenování mizanscény a dekonstruování zažitých mýtů. Pseudodokumentárním způsobem totiž zmapoval finální přípravy na zahájení televizního vysílání v Československu roku 1953. Reálie nesvobodných společností jej však zajímají dlouhodobě, což se projevuje i ve studování sektářských principů – a tím se konečně dostáváme k jeho dlouho chystanému debutu.

Bušta totiž řadu let mapoval jednu z nejděsivějších událostí v moderních dějinách. Samozvaný reverend Jim Jones v polovině 50. let vytvořil v americkém Indianapolis sektu s názvem Chrám lidu. Mísil křesťanské učení s marxismem a prvky různých totalitních režimů a postupem času zaujal tisíce zbloudilých duší, jež se k jeho kultu přidaly. Jeho komunistické názory byly samozřejmě trnem v oku amerických úřadů, kvůli čemuž se musel celý Chrám lidu několikrát přestěhovat. Během 70. let si Jones pronajal území v jihoamerické Guyaně, kam v roce 1977 společně s několika stovkami nejvěrnějších skutečně emigroval.

Nedlouho poté se připojili i další důvěřivci a utopické představy ráje na zemi jménem Jonestown se tváří v tvář přelidněné a nefunkční komunitě začaly hroutit. Aby se tato uměle vytvořená společnost zcela nezhroutila, uchýlil se Jones k přísné diktatuře v severokorejském duchu. Někteří členové sekty se začali bouřit, o osud bezmála tisícovky amerických občanů se zajímala i CIA. Osudovou se stala návštěva kongresmana Lea Ryana, který chtěl případ osobně prošetřit. Těsně před odletem však členové sekty Ryana zastřelili a Jonesovi bylo jasné, že ani v Guyaně americkým úřadům neunikne.

Jones se proto rozhodl, že celá sekta spáchá hromadnou sebevraždu vypitím limonády s příměsí kyanidu a dalších látek. Z událostí 18. listopadu 1978 se zachovala třičtvrtěhodinová nahrávka obsahující finální Jonesův projev, v němž přesvědčuje své poddané, že sebevražda v revolučním duchu je jedinou možností, jak předejít dopadení fašistickými úřady. Vyzval rovněž rodiče, aby otrávili své děti, neboť by je beztak žádná smysluplná budoucnost nečekala. V Jonestownu toho dne zemřelo 918 lidí včetně samotného Jonese. Třetina z nich byly děti.

O děsivém případu vzniklo množství televizních dokumentů i hraných snímků, v současnosti jsou dokonce v přípravě další dva – v jednom si Jonese zahraje Joseph Gordon-Levitt, v tom druhém dokonce Leonardo DiCaprio. Buštovo zpracování tehdejších událostí však nesplňuje kritéria ani tradičního archivního dokumentu, ani tradičně pojaté narativní fikce.

Hned na začátku totiž dětský hlas oznámí, co všechno bulvárně atraktivního ve filmu neuvidíme, a následně Bušta nechá dvě důchodkyně (jež v průběhu desetileté realizace filmu zemřely) přeříkat některé reálie týkající se Jonestownu. Už v tu chvíli se objevují otázky ohledně toho, co nás vlastně na dokumentech či rekonstrukcích tragédií láká – ale bude ještě hůře. Poté totiž dojde k přehrání celé tzv. pásky smrti (death tape), kterou převypravuje mladý neherec Jakub Kanhäuser, kázající ve vínovém rouchu ve školní tělocvičně. Některé záběry s ním byly natočeny v roce 2010, jiné o sedm let později, a tak je možné si během projevu všímat i jeho stárnutí. Hlasy dalších členů sekty simultánně překládají legendy jednohlasného dabingu Dana Hábová a Petr Šaroch, přičemž tyto hlasy „hrají“ malé děti s postprodukčně doplněnými páskami přes oči. Tato tvůrčí rozhodnutí znamenají, že ve filmu není jedinému člověk vidět do očí.

Přeříkáním pásky film nekončí a diváci se dočkají i několika katarzních momentů, přesto je už z tohoto letmého popisu zjevné, o jak matoucí zážitek se jedná. Bušta si byl zjevně vědom toho, že jakkoli věrná rekonstrukce nemá šanci ani zdaleka postihnout, co se tenkrát v Jonestownu stalo a tehdejší události se nesnažil zpracovat do divácky přijatelného pojetí; namísto toho šel cestou protikladů: tedy maximálního realismu (v podobě kompletního přehrání pásky včetně ubíhající časomíry v rohu obrazu) i maximálního zcizení (ve využití filmařských metod upozorňujících na umělost konstruktu).

Jedná se tak o velmi důsledně zinscenovaného zástupce přístupu, který teoretik filmu David Bordwell nazývá parametrickou narací – divák je vyzýván k objevení stylistických rozhodnutí určujících ráz každé scény, nejde o sestavování koherentního příběhu. Nejde o to, co je ukázáno, nýbrž jak je to ukázáno. Díky tomu je patrné, že Bušta chce předat především pocit z dané situace a úspěch tohoto nelehkého úkolu se jednoznačně odvíjí od toho, zdali je divák ochoten na jeho hru přistoupit.

Dlouhý nepřerušený zoom během projevu dá vzpomenout na Vlnovou délku nedávno zesnulého Michaela Snowa, nihilistická samozřejmost předložených hrůz evokuje raného Michaela Hanekeho, přehrání děje s minimem kulis a rekvizit zase připomene Trierův Dogville. Inspirací ve filmové avantgardě by šlo najít ještě mnohem více, důležité však je, že výsledný tvar funguje přesně tak, jak Bušta zamýšlel – vytváří v divákovi nejen odpor a zděšení, ale také únavu a nudu, kvůli nimž jsme ochotni manipulátorovi odkývat téměř cokoli.


Přehrajte si trailer
Repetitivní, apelační, ale též často nesouvislý Jonesův projev evokuje i některé tuzemské politické špičky a je tak věčnou připomínkou toho, že demagogii lze najít i v každodenním životě. Film nenabízí žádné vysvětlené a nedává jednoduché rozhřešení, díky němuž bychom si nad tehdejšími událostmi mohli umýt ruce. Po skončení ani ne 80 minut dlouhého snímku vám nejspíš nebude fyzicky dobře – což je ovšem zcela v pořádku. Ne náhodou se tvůrci rozhodli dílo uvést pouze v kině, kde není možnost jej pozastavit či se před jeho vlivem ukrýt do bezpečí.

Verdikt

avatar7/10

Rimsy

Jan Bušta ve svém dlouho chystaném debutu dal vzniknout těžko hodnotitelnému filmu, který snad ani není možné plně pochopit rozumem. O to působivěji a sveřepěji však dílo předává spoustu nepříjemných emocí, což je vzhledem k tématu zcela adekvátní. Alibistická sedmička tedy vůbec nevystihuje fakt, že pokud seberete odvahu, tenhle provokativní experiment rozhodně stojí za vidění.


Podobné filmy

© copyright 2000 - 2023.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace