Když jsem viděl ukázku na Otcovství, začal jsem se vlastně docela těšit. Komici ve vážných rolích často excelují, protože chtějí sami sobě i věrnému publiku něco dokázat. A Paul Weitz coby režisér a scenárista už má za sebou pár úspěšných fotrovských zářezů, takže by měl vědět, co podobný projekt potřebuje. Navrch si přihoďte úspěšnou knihu/blog, která filmu propůjčí autentickou auru, a máte v podstatě homerun. Tohle však není Deníček moderního fotra, hlavní hrdina totiž od osudu dostane pusu, kterou bezprostředně následuje pravý hák do břícha. Milovaná manželka krátce po porodu umírá a Matt zůstává s čerstvě narozenou dcerkou sám proti všem, resp. proti vlastní rodině a tchyni, protože nikdo nevěří, že by on jako mírně roztržitý samoživitel dokázal tuhle výzvu zdolat.

Dál už asi tušíte, jak to pokračuje… a jak to skončí. Otcovství v ukázkách fungovalo jako best of rodičovských situací. Přebalování, zapomínání kočárku na různých místech, první úsměvy, první slova, prostě doják, tentokrát ještě posílený tklivým osudem ovdovělého tatínka. V celovečerní podobě se však podobné koláže rozpadají, protože je potřeba odvyprávět i nějaký ten děj, vedoucí k zmoudření či nalezení tátovské zodpovědnosti. To překvapivě Weitzovi, který má na kontě i příjemně sarkastické Jak na věc, nejde moc od ruky. Kdyby mu se scénářem pomáhal Hart, možná by se odtrhli od té hallmarkovské šablony, co zoufale spoléhá na klišé rodinných filmů. Možná do toho autorovi předlohy nechtěli moc sahat, snad z úcty k jeho pohnutému osudu, jenže výsledkem je poněkud nanicovatý film, který nemá co říct. Kevin Hart je solidní, zvládá i dojemné scény s naprostým přehledem a když proti němu stojí někdo schopnější, třeba vynikající Paul Reiser v roli jeho šéfa, umí se film dostat alespoň na chvilku pod kůži. 

Jenže jsou to mihotavé okamžiky, jež spolehlivě zazdí dva Mattovy kamarádi, Jordan a Oscar. Větší asociály, aby člověk pohledal. V každé jejich scéně se budete ptát, proč se tihle tři znají, resp. proč jim Matt nepřestane zvedat telefony a nepřestěhuje se do jiného města, nebo ideálně na jinou planetu. Jejich snaha dělat humory spolehlivě vykolejí každou scénu, včetně těch klíčových, a jsou tu tak navíc, až to fyzicky bolí. Přitom nejsou nositeli typického hartovského humoru, který možná znáte z jeho stand-upů, jsou prostě jen bez chuti a zápachu, generují slova bez hlavy a paty, aby nabobtnali stopáž, jejich příchod či odchod nikdy nic nevyřeší ani neposune. 

Hart by si přitom vystačil sám. Je otcem čtyř dětí (jedno z nich už je teenager, to poslední přišlo na svět loni) a tátovský materiálem často úspěšně polstruje své stand-upy. Jejich obsah by samozřejmě do netflixovského ťuťuňuňu projektu nikdy neprošel bez úprav, ale z jeho fórů přímo čiší odžité situace, na rozdíl od Otcovství, které jede po lajně klišé, které vídáte v televizních reklamách na plenky a pudr. A když už se k něčemu začne schylovat a Hart odkrývá své nitro, zařadí děj dvojku a posune se o sedm let dopředu, takže svým způsobem začínáme znovu, jen s jinou dávkou klišé odpovídající nové věkové kategorii. 

Přehrajte si trailer S těmito přískoky se skrz bezmála dvouhodinovou stopáž dostanete, aniž byste si z filmu cokoliv odnesli. Malá holčička hrající Hartovu dceru je sice roztomilá přesně takovým tím “rošťáckým” stylem, ale snímek jí nedává moc prostoru, protože řeší Hartovy milostné lapálie a dress code v křesťanské škole. Rád bych vám řekl, že film v poslední fázi překvapí a že vás nečeká náhlé překopání žebříčku hodnot a úprk z letiště, autobusového nádraží nebo zasedačky, ale jestli jste také rodiče, tak jistě své děti učíte, že lhát se nemá. Pokud vyloženě nemáte potřebu dokázat si, že jste lepší otec než filmový Matt, zůstaňte u upoutávky, a rodinné stříbro hledejte jinde. Dokonce i Adam Sandler v Klik - Život na dálkové ovládání přejede herecky i tematicky Harta jako parní válec. A to mluvíme o filmu, který pravděpodobně stojí za dveřmi síně slávy a marně se snaží doklepat dovnitř.