Zhruba kolem let 2004-2005 o sobě Rumunsko začalo dávat vědět natolik, že se postupně zažil vzletný termín „rumunská nová vlna“. Objevila se silná generace filmařů, jež je dodnes aktivní a za jednu a půl dekády si připsala řadu cen na nejprestižnějších evropských festivalech (včetně Karlových Varů). Vedle jmen jako Cristi Puiu, Radu Jude či Cătălin Mitulescu jste možná narazili i na Cristiana Mungiua, jehož Zkoušku dospělosti jsem chválil před pár lety. Největšího úspěchu však dosáhl s minimalistickým dramatem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, za které si nejen odnesl Zlatou palmu z Cannes, ale také pomohl definovat určité klíčové charakteristicky celé nové vlny.

Mungiu se v úloze režiséra i scenáristy vrací do konce 80. let, do posledních let komunistické vlády diktátora Nicolae Ceaușescua. Český divák se na tehdejší reálie napojí poměrně snadno – charakteristiky rozpadajícího se režimu měly s tím naším zjevné množství podobností. A tak zatímco střední generace prchá k bábovkovému a kořalečnému eskapismu, mladí se snaží nedostat do problémů a zároveň žít v rámci možností naplno. Což se ale samozřejmě snadněji řekne, než provede.

Příběh sleduje dvě vysokoškolské studentky, z nichž jedna musí řešit neplánované těhotenství. Potraty byly v rumunské totalitě nelegální, takže dívce nezbývá, než se obrátit k pochybným pouličním praktikám. A to je vlastně všechno – drobná, izolovaná událost odehrávající se během jednoho dne však trefně vystihuje dobovou mentalitu i společenské fenomény; od všudypřítomného nedostatku až po neustálou, leč povrchní kontrolu ze strany autorit.

Prostřednictvím dlouhých, většinou statických záběrů s pečlivou kompozicí aktérů i dalších prvků mizanscény dovádí Mungiu k dokonalosti onen minimalismus, jenž je pro rumunskou novou vlnu tak typický. Příběhy tamějších filmařů si většinou vystačí s drobnou epizodou v životě zaměnitelných lidí, která se navíc odehrává tak, jak by to i ve skutečnosti dávalo smysl. Díky této neokázalosti a nejednou i záměrnému odpírání katarze se daří vytvářet hutnou atmosféru, kterou našim jihovýchodním kolegům můžeme jen závidět. Ve středu takové struktury však stojí promyšlený scénář, pomocí množství všedních detailů trefně vystihující svou dobu i myšlenkové podhoubí.

Několik drsnějších záběrů může svádět k nálepce „kontroverzního filmu“ (však byl snímek také částečně cenzurován), avšak prim hraje civilnost a především až nečekaná nadčasovost: Přestože je totiž film pevně ukotven v daném místě a prostoru, díky naznačování složitých poměrů ve společnosti toho o lidské podstatě říká nepříjemně mnoho. A to, že Mungiu (respektive jeho nejčastější kameraman Oleg Mutu) neuhne v nepříjemných momentech objektivem, je pouze stvrzením oddanosti pravdě, již se rumunští filmaři rozhodli ve svých snímcích ukazovat. A jak můžeme vidět v některých zemích bývalého východního bloku (dívám se na tebe, Polsko), témata legalizace interrupcí a hranic osobní svobody jsou nadmíru aktuální i dnes. K čemu může normálního člověka dovést režim, který je k reálným, všedním problémům zcela lhostejný?

Nejde přitom primárně o politiku. Rumunská nová vlna opakovaně dokáže své postavy stavět do tragických, avšak zcela představitelných situací a v rozehrané partii i civilně pokračovat. Vždyť co může být znepokojivější než vidět lidi zahnané do kouta, kteří prostě jen dělají to, co v danou chvíli musí? Fungující kauzalita, na filmové poměry až přehnaný důraz na realističnost a nemožnost ze stanovené cesty uhnout – to vše Mungiu jako přední novovlnný tvůrce zvládá na výbornou. Tam, kde třeba takový Lars von Trier své figury vědomě týrá (a diváka s nimi), nechávají Rumuni volně plynout nesmlouvavou realitu; a výsledek je snad ještě trýznivější.

Zmínění rumunští tvůrci se na počátku 21. století vymezili nejen vůči kulturnímu úpadku, který byl s Ceaușescovým režimem spojen, ale i proti vyprázdněnému experimentování a formální nedůslednosti, jež charakterizovala tamější kinematografii v 90. let. Inspirace v realismu, ať už dokumentárním (Frederick Wiseman), či hraném (John Cassavetes), se ukázala být správným směrem, jímž se mohou filmaři vydat. Podstatný je i fakt, že přímo z tohoto snímku vlastně nelze vysoudit, jaký postoj má k potratům samotný Mungiu: Nová generace filmařů se chtěla oprostit od prezentace ideologicky zabarvených příběhů a prostého moralizování; mnohem zajímavější je totiž předložení eticky sporných situací divákovi, který se s nimi následně musí vyrovnat sám. Filmařskou neutralitu Mungiu ztotožňuje s upřímností – čili hodnotou, která byla v totalitním Rumunsku do značné míry zapomenuta.

Jenže něco by zapomenuto být skutečně nemělo; a pro ty, kteří si temnějšími etapami novodobé historie prošli, to ani není myslitelné. Výmluvnější už nemůže být závěr, v němž je proneseno, že se o této události už nikdy nebude mluvit. Mungiu však vzápětí (vzácně uklidňujícím) způsobem pomrkne na diváka, že opak je pravdou – o tragédiích nedávné minulosti se mluvit právě musí a díky rumunské nové vlně taky bude.