Rozepisovat se v tomhle případě o zápletce filmu asi nemá smysl. Breivikovo řádění na norském ostrově Utøya, ležícím jen pár minut jízdy od centra Osla, je v kolektivní paměti natrvalo uloženo a letos od něj uběhlo “pouhých” sedm let. Je to dostatečný odstup, abychom se dočkali hned dvou dokudramat? Tvůrci se neptají, tvůrci konají, a tak měl v létě premiéru opravdu spíše dokumentární snímek Utøya, který s až zrůdnou pečlivostí rekonstruuje události jedna ku jedné, minutu po minutě. Greengrassova verze nechvalně proslulého masakru jde víc do hloubky a pustit si ji na Netflixu můžete od 10. října. Je to jedna z prvních podzimních vlaštovek, jež dokazují, jak vážně to streamovací gigant myslí s lákáním na špičkové filmaře a seriózní témata.

Snímek 22. července začíná chladnokrevným očekáváním. Kdo před sedmi lety celou událost zažil u televize v přímém přenosu, ten možná s povděkem kvituje, že je roztřesená kamera tichým svědkem masakru na letním táboře mládeže pouhých dvacet minut. Žádná jatka v reálném čase, Greengrass posouvá děj rychle kupředu a jen vás nechá nahlédnout do kamenné tváře Anderse Breivika a zkratkovitými výjevy z táborového života rozestaví pár základních figur - spoléhá na to, že nějaká ta letní vzplanutí a nerozlučná klukovská kamarádství si tak nějak zažil každý. A jen co diváka ukolébá bezstarostným mládím, rozmetá ho během několika minut doslova na cucky. 

A co bude dál? Stopáž ukazuje třicet minut a další dvě hodiny zbývají. Greengrass na to jde totiž od lesa a místo samotného vraždění a Breivika se od začátku soustředí na Viljara Hanssena, jednoho z přeživších. Neznáte? Poznáte - a já rozhodně nebudu jeho příběh ani načrtávat, protože bych vás připravil o postupné odhalování hlavní dějové linky. Kromě spolehlivé sázky na autentický skandinávský casting a skvěle odvedeného řemesla tu totiž zas tak moc věcí na rozebírání není. Anders Danielsen Lie v roli Breivika exceluje a skvěle vystihnul i jeho manýry, což je důležité, protože vzhledově si zas tak moc podobní nejsou. Film ale na svých bedrech nese přesvědčivě nese Jonas Strand Gravli, kterému věříte zlomeniny těla i duše. Greengrassova charakteristická kamera se ho ani na chvíli nepustí a dokumentární charakter vás v některých momentech vyloženě přenese na nemocniční sál, do setmělých uliček norské metropole nebo do soudní síně. 

Pan režisér je pořád pan Režisér, takže z obsazení ždíme maximum a mistrně vodí na provázku i diváky. Je zásadním trumfem, že je snímek silný právě v tomto ohledu, protože samotný děj navzdory košaté stopáži klouže spíš po povrchu. Možná je to tím, že uteklo “jen” sedm let a mnozí z nás sledovali soudní přelíčení s Breivikem velmi pozorně. Mnohem spíš ale Greengrass mohl víc zabrousit do Breivikova manifestu a styčných ploch s extrémní pravicí a strašákem multikulturního prostředí v Norsku. Samozřejmě by se tím snímek politizoval a uhnul by z jednoduchého, ale o to údernějšího poselství. Někdy se zkrátka vlk nemůže nažrat, aby koza zůstala celá, a tak i 22. července končí sice intenzivní čtvrthodinkou, ale rozhodně vám nedá odpovědi na všechny otázky.

Přehrajte si trailer Podobný předpoklad je ostatně bláhový, takže i my odběhneme k jediné vyřešené hádance. Ano, pokud dá Netflix odpovídající sumu peněz talentovanému režisérovi a rýpne tématem do vosího hnízda, v podstatě se nemůže netrefit. V tomhle případě ale mnohem spíš úřadovala zkušenost, kterou měl Greengrass díky Letu číslo 93 nebo starší Krvavé neděli. Dokudrama s takhle silnou premisou zvládne natočit levou zadní a vcelku nepřekvapivě se topí jen v pomalejších pasážích, jež se snaží budovat dilemata, ale často končí ve slepých uličkách. I tohle bloudění s dobrým koncem ale k něčemu bylo - 22. července není ani v těch nejvypjatějších scénách cítit laciným patosem. A že se tváří tajemněji, než by musel? Pokud to podnítí ke konverzaci tradiční netflixovské publikum včetně duší, které onen osudný den před sedmi lety nijak neprožívaly nebo je zastihl v nevinném a bezstarostném dětství, má rozhodně svůj smysl. Koukněte se na něj na co největší televizi, protože tady se hraje nikoliv na velká slova, ale na malé nuance skryté v záhybech lidských tváří. A v těch umí číst Greengrass jako málokdo.