Když se zadívám na hodnocení posledních pár trailerů na hlavní stránce, vkrádá se mi na mysl smutné konstatování, že po Vánocích prostě na hity není sezóna. I dnes pokračujeme ve zdánlivě nekonečné tříhvězdičkové šňůře, i přestože za naší nejnovější ukázkou stojí hvězdné trio Willis-Donner-Def, což by bylo tak před deseti lety naprosto jasné vodítko ke koupi lístku. Dnes se to má u filmu trochu jinak. Akčních thrillerů i policejních dramat na nás ziskuchtiví režiséři sypou desítky a desítky a pod rouškou věčné rutiny už nás jen tak něco ze židle nezvedne. Když jsem nedávno sepisoval synopsi k 16 blokům do rubriky Na obzoru, přesto jsem se celkem těšil – Willis řádící v ulicích je pro mě přece jen synonymum pro něco víc než jen standardní drama (vzpomínáte na Smrtonosnou past 3?). Ale když těch pár vteřin vzala voda, moje nadšení dostalo trochu kopanec. Už dvě hodiny po zhlédnutí si z ukázky nepamatuju skoro nic. Na koho Willis střílel? A proč? Co s tím vším má společného Mos Def? 16 blocks ke všemu zjevně není vůbec tak akční, jak se nám tvůrci snaží namluvit (nepochopte mě špatně, nevadí mi to. Vadí mi jen, když se ze slepice dělá kohout). Poznáte to z hromady opakujících se záběrů, jejichž koláž napnuli tvůrci téměř až dvouapůlminutovou stopáž, v jejíž každé vteřině se jen prohlubuje pocit, že půlminutka dolů by všemu jen prospěla. Přesto leccos vypadá příjemně syrově, skoro jako ze staré akční školy přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pod přívalem nových digitálních technologií a desítek zručně vypiplaných triků je tenhle ruční způsob už na první pohled vydatným osvěžením. Celkově mi však v hlavě vládne trochu zmatek. Necítím v tom to pořádné zapálení, parťáckou chemii, ba přímo naopak – vnímám jen jakousi povrchní fasádu a drsného Willise s parukou číslo 15. Neboli další standardní roli ve standardním akčňáku. Ale moc rád se nechám překvapit.