Jako filmoví fanoušci to čas od času nemáme lehké. Je třeba vzít krumpáč a mlasknout jím po hlavě zmatenou akční hvězdu, která nepochopila, že její čas se naplnil a teď je třeba odejít leštit golfové míčky. Divili byste se kolik takových ran ode mně Steven Seagal vydržel. :) Pak jsou tu ale herci, které se zdráháte uhodit a pořád si říkáte, že jsou zrovna "v přechodu" a zasekli se nevhodných projektech. Jak jinak si totiž omlouvat poslední pětiletku , ve které zazářila snad jen Hartova válka (ale to byl vedlejšák) a trošičku i Slzy slunce. Po propadácích jako Můj soused zabiják 2 a Rukojmí, se naštěstí Bruce zachytil cepínem na svahu popularity. Zahrál si Hartigana - byla to sice recyklace na entou, ale fanouškům zahoukal v hlavě maják s vlídným nápisem "Bruce je zpátky". A toho musel ultimátní akčňák 90. let využít naplno.

Předně je třeba si uvědomit, že sen jménem Die Hard 4.0 se rozplývá s každou přibývající vráskou na Willisově tváři. Jakkoliv jsem po 16 blocích přesvědčen o tom, že zrovna v jeho případě by to mohlo fungovat (narozdíl od Indyho a Harrisona Forda), prostě mě mrzí, že to nepřišlo dřív. Trochu si zaspoilerujeme a prozradím, že 16 bloků je svižnou a povedenou detektivkou, která úspěšně surfuje na neokázalém retro duchu. A Willis dokazuje, že mu dobře posazená role svědčí. Jako by stačilo scenáristům říct - "hele, na vyhazování letadel do vzduchu už jsem trochu starej, běhat se mi nechce a tentokrát na sobě nechci mít žádnou krev". - a bylo hotovo. Nic ze jmenovaného tedy v 16 blocích nenajdete. Přesto se tu střílí ostošest a těžko bych z poslední doby našel lepší příklad projektu ušitého tzv. na míru.

Willisův Jack Mosley je totiž upřímným vzkazem fanouškům - zadýchává se při běhu do schodů, celý den kulhá, protože ho kurva bolí noha, nosí apartní knír (v tom je možná to tajemství, Rukojmí šlo k čertu, hned co se Willis po úvodní scéně oholil ;), ale pořád mu to sakra dobře střílí, přičemž mluvíme o hláškách i olovu. Na první pohled ukázkový ometák s osmatřicítkou, kterého se však postupem času naučíte mít rádi a dokonce s ním budete mít soucit - to když do něj mukl Mos Def začne svojí megaotravnou hlasovou fistulí hustit moudra o výrobě narozeninových dortů.

To byste ho snad zabili, o což se parta maskovaných zabijáků pokusí a v tu chvíli se stanou dvě věci. Z rutinního taxikaření se stane boj o život, slizounský David Morse přidupne plyn a film neslyšně přejde do realtime módu. Jacka Bauera ale nečekejte - scénář 16 bloků je poměrně banální a spíš se v něm hodně kecá a hraje na city. Autoři však nebyli zcela nesvéprávní a kdykoliv začnete zívat, donutí Willise vytáhnout bouchačku nebo podniknout něco dokonale zoufalého. Film se tak vždycky zlomí, mnohdy i do nečekaných subžánrů, tempo vzroste a vy se podivíte, kde v sobě Richard Donner za kamerou vzal tu energii. Po Timeline bych ho nenechal natočit ani svatební video, ale po Willisovi je to další důkaz toho, že do starého železa patříte až ve chvíli, kdy vaším směrem přestanou proudit slibné projekty. Donner se naštěstí téhle šance chytil odpovídajícím způsobem a 16 bloků ponořil do tlumených barev. Jeho důraz na polocelky a detaily dává vyniknout hercům - na zpoceného a unaveného Willise budete koukat častěji, než byste chtěli.

Uvědomíte si při tom, že toho padesátníka to opravdu baví a zas jednou vás umí strhnout sebou. A není to díky hláškám typu "ještě jednou se mě dotkni a přísahám, že tě zabiju" nebo vyhazování německých teroristů do volného prostoru. Willis prostě hraje zestárlého, cynického McClanea, na pokraji sil, smířeného s blížícím se důchodem. Jack Mosley ale narozdíl od nejlepšího poldy v New Yorku není úplný andílek... Donner navíc staví dialogy a přestřelky na stejnou úroveň a třepe s nimi rychleji než s bondovským martini. Divák je spokojený, dokud s pečlivě sehraným trojlístkem Willis-Mos Def-Morse neprotne cílovou pásku. Až tehdy si možná uvědomí, že to do sebe všechno až moc jednoduše zapadlo.

16 bloků tak postupně ve vaší mysli vysedimentuje na "pouhé" kvalitní řemeslo, jež přesně ví, kam sahají jeho možnosti. Což zní jako naprostá samozřejmost, ale každoročně vidíme v kinech desítky "omylů" od tvůrců, kteří trestuhodně přestřelili. Donner i Willis to ale zvládli na jedničku a mají můj obdiv. Alespoň do chvíle, než zase něco pokazí. :)