Etnicky zabarvený historický příběh podle skutečných událostí, adaptovaný na základě knižního bestselleru? Z knihy Solomona Northupa by musel někdo v uplynulých letech ještě udělat komiks, aby tahle freska vládla čistou hollywoodskou postupkou ideálního projektu, který producenti odfajfkují zlatou fixkou. Souběžný útok na černé svědomí Ameriky a vetchá srdce Akademiků se v minulosti bohatě vyplatil a nejinak tomu pravděpodobně bude i letos.

Přitom byla původní kniha z roku 1853 téměř sto roků zapomenuta, než ji v šedesátých letech 20. století objevili dva historici a rozhodli se vydat ověřenou a aktualizovanou verzi. Ta zasáhla nejdřív Johna Ridleyho, scenáristu seriálů Fresh Prince nebo Barbershop, případně filmů jako Bratrstvo černé pracky (Undercover Brother) nebo Red Tails. Proč to tak rozebírám? To abyste pochopili, že pro Ridleyho je tenhle projekt srdcovkou, považoval přímo za bytostně důležité, aby dal světu nahlédnout do utrpení černošských otroků. Stevea McQueena s adaptací oslovil už na premiéře Hladu a chvilku trvalo, než si dal režisér říct. Po přečtení knihy se z něj stal zapálený fanda a příprava filmu nabrala rychlé obrátky.

Obsazení je parádní, výprava bezchybná, ale k čemu to všechno, když je scénář banální?Projekt na sebe rychle nabaloval herce a valil se jako sněhová koule (to asi není nejšťastnější barevné přirovnání) Hollywoodem. Chiwetel Ejiofor, Brad Pitt, Michael Fassbender, Benedict Cumberbatch, Paul Giamatti... hvězdným práškem z tohohle filmu byste olajnovali několik fotbalových hřišť. Jenže je to všechno marné, protože 12 let v řetězech doplácí na svou přehnanou pokoru k předloze a umíněnou snahu diváka zašpinit pocitem viny a lítosti.

Do jisté míry se to samozřejmě daří, protože utrpení již zmíněného Solomona Northupa, který byl ze svobodného života v New Yorku doslova unesen do otroctví na té druhé, stále ještě poněkud zaostalé a zlé straně Ameriky, na bavlníkových plantážích v Louisianě, je místy hodně hmatatelné. Ať už jde o záda posetá šrámy od biče, duší zuboženou krutostmi bělochů nebo neustále udupávaný plamínek naděje, že hlavní hrdina ještě někdy uvidí svou rodinu. Steve McQueen provede ztrápeného Chiwetela Ejiofora všemi úskalími bez sebemenšího zaváhání, jako pravý hollywoodský matador. Kdyby jeho jméno nebylo vytapetováno přes půl stříbrného plátna, pravděpodobně byste si na místě režiséra tipnuli nějakou tu starou hollywoodskou ligu, která hraje na jistotu a jen jemně našlapuje kolem kontroverzního tématu.

Předchozím McQueenovým filmům se vskutku 12 let v řetězech nepodobá snad v ničem. Postavy jsou ploché, časová linie zahalená mlhou na první i druhý pohled nesouvisejících epizodek, poselství jsou školometsky neohrabaná a hrana dobrého vychování a vkusu, po které McQueen tak rád surfoval např. ve Studu, je vystřídána mainstreamovou zbabělostí, v jejímž jménu nechce 12 let v řetězech urazit a naštvat snad nikoho, od bigotních dědečků na břehu Missouri přes aktuální raperskou smetánku až po jedenáctileté děti z výběrové školy ve Vermontu. Northup tak ve filmu rychle přijme úlohu otroka, aniž by se snažil výrazněji bojovat o svou svobodu, a trpělivě snáší ústrky a krutosti ze strany svých nových pánů. Samozřejmě nejsou všichni stejní. Máme tu nemilosrdné obchodníky, bohémy s velkorysým srdcem, ale prázdnou kapsou, psychopaty s bičem a hned několika komplexy nebo dobráckého stavitele altánků, který všechno vyřeší mávnutí dřevěné střešní tašky.

12 let v řetězech: FOTOGALERIE

Obsazení je parádní, výprava bezchybná (bavlna všude, kam se podíváš), ale k čemu to všechno, když je Ridleyho scénář tak zoufale banální? Všechno tohle už jsme viděli tolikrát - zlí otrokáři, hodní otroci, syndrom "já jsem nevinný/svobodný", syndrom "otrokyně se zlatým srdcem", dokonce i na to řešení shora v podobě Pitta pokrývače nakonec dojde. Jenže ono to má dvě a půl hodiny, během nichž se kudrnatý Ejiofor s kyselým výrazem plouží od scény ke scéně a doslova čeká, až se něco stane. A ono se to stane. Jenže kdyby se to nestalo, pravděpodobně žije nešťastně až dodnes, milé děti. Dějový oblouk byste tu hledali marně, stejně jako snahu jít pod povrch věcí. Předloha je ostatně jen svědectvím jednoho jediného muže a značnou její část zabírá detailní popis otrokářských aukcí či technik zpracování bavlny a cukrové třtiny. Tyhle jistě záživné pasáže samozřejmě ve filmu chybí, ale nejsou bohužel nahrazeny ničím životným.


Přehrajte si trailer Řada herců do filmu vstoupí a zase vystoupí, aniž by měla jejich přítomnost jakýkoliv význam. Tohle je opravdu jen velmi zdlouhavé, časově nepříliš konzistentní svědectví o tom, že být otrokem není žádný med, zvlášť když máte papíry na to, že jste svodobní. Z podobného důvodu jsem nedokoukal Amistad a Lincolna, Spielbergovy technicky sice brilantní, ale námětově zoufale konzervativní a nudné pokusy o historickou výpověď. 12 let otrokem se nesnaží být ničím jiným než hereckým obsazením glorifikovanou alternativou učebnice dějepisu. Stejně jako na české Lidice na ně jistě budou mířit celé zástupy školáků. Ale právě pro ně je film zbaven jakéhokoliv emočního zabarvení. Není tu typický patos, jehož absenci mnozí kolegové chválí. Není tu snaha o humornou bagatelizaci a exploitation jako u Tarantina. Není tu nic, je to zkrátka monotónně odvyprávěná kapitola ze stran 1841 - 1853. Je to jako ta písnička "Černý muž pod bičem otrokáře žil...". Jen se to nerýmuje a nemá to příliš tempo, takže vám při sledování nebude do zpěvu.

Ale Chiwetel ve filmu opakovaně zamyšleně hledí do prázdna, což je vždycky záruka skrytých intelektuálních pochodů, takže tomu při vší vůli nemůžu dát míň jak šest hvězdiček. Tyhle duševní masturbace, trvající dlouhé desítky vteřin, jsou zkrátka moje filmová slabina.