Rolande! Haralde! Koukejte položit ty tempery! A sakra, pozdě. Miláčku, naše ložnice je beznadějně zprasená. Pokud nenajdeme někoho, kdo za tohle "umění" zaplatí, pošlu děcka definitivně do polepšovny.

Neposlal... a jak to dopadlo? Roland Emmerich se přes jedinečný záchvat geniality jménem Den nezávislosti propracoval k historické fresce, která má se svými hrdiny hodně společného - je primitivní, útočí bez rozmyslu a je asi tak obratná jako mamut s kopím zaraženým do zátylku. Na druhou stranu je správně popcornová, pořád se v ní něco děje a pravděpodobně se budete chechtat i v případě, že jste se k učebnici dějepisu nejblíž dostali před patnácti lety, když vás s ní spolužák Eda Pštros trefil do hlavy. Proč zrovna Pštros? Nechtějte to vědět... začneme raději od začátku a třeba se z toho dilematu nakonec vymotáme.

Vyprávět o tom, co všechno se v Desetitisícovce stihne semlít, by bylo nošení cihel do Egypta. Modrooké děti (Atreidi hadr), souhvězdí, mamuti, vousatí drsňáci se skráněmi jako od Gilette, šavlozubí tygři, co jsou chytřejší než většina lidí v tomhle filmu, lodě, pyramidy, basketbalisti, Rusové, americký jaderný program, Polárka, schovaná Hvězdná brána... některé ze jmenovaných věcí ve filmu uvidíte, jiné pouze vytušíte, ale Omar Sharif jako vypravěč vás vždy znejistí, takže chvíli nevíte, jestli koukáte na parodii Putování s mamuty nebo na vážně se tvářící epos, který ze všeho nejvíc připomíná mix Stroje času nebo prequel Hvězdné brány. Spousta otazníků, málo odpovědí a snad až příliš prvoplánová clona v podobě digitálních mamutů a podivných záporáků, kteří mají zvláštní hierarchii a způsobují babylonské pomatení, protože se díky jejich hatmatilce ve filmu mluví hned třemi jazyky. Přičtěte si k tomu minimálně dva vyvolené, zmutované pštrosy (a je to tu, prokecnul jsem to!) a neustálé putování semo tamo jako v Pánovi prstenů...

A ještě... tak co, už máte dost? Emmerich se kasal tím, že jeho film by měl být dávno zapomenutou legendou. Takovou, které si dneska přečtete na stěnách jeskyní nebo pyramid. V téhle obrázkové knížce byste se ale rychle ztratili. Cesta bojovníka (Pathfinder) byla alespoň hloupá konstantně a snažila se nám nakukat, že svalnatí vikingové znásilňovali svého času indiány. Desetitisícovka šachuje s historií tak dokonale, že začnete pochybovat, jestli se tu mluví o naší Zeměkouli (pro Emmericha by samozřejmě bylo pohodlné prohlásit, že nikoliv). Záporáci jezdí na koních, které Asiati ochočili o pět tisíc let později, na konci hrdina dostane semínka z Jižní Ameriky a má sklony k prezidentským proslovům před finálním útokem.

Jeho prudká inteligence je obhájena nejistým původem, ale podobných oslích můstků je bohužel v Emmerichově scénáři (pomáhal mu s ním skladatel (!) Harald Kloser) plno a po slibně mysteriózní úvodní půlhodince, ve které se příliš nemluví a hraje se na atmosféru, jde vývoj postav zákonitě k čertu. Z filmu se stane jen šňůra akčních scén a rádoby cool výjevů. Některé díky draze zaplaceným trikům fungují (první záběr na pyramidy), u jiných zas jako by se šetřilo (akční scéna se pštrosákama). Největší potíž je ale v návaznosti jednotlivých korálků. Ta v závěru zcela vymizí a rychlost, se kterou Emmerich na diváka sype nová a nová odhalení, způsobí pohyb žaludečních šťáv i v otrlejších povahách. Mnozí se začnou ptát, jestli si ten film uvědomuje, jak nebetyčně stupidní vlastně je? Pravděpodobně ne, protože za celou dobu nikdo neutrousí ani jeden vtípek nebo hlášku, která by to celé odlehčila. To byste od těch neandrtálců chtěli moc.

A to nás všechny spolu s raněným mamutem táhne pod vodu, protože Emmerich nemá v rukávu žádný trumf. Triky jsou průměrné, o velkolepé výpravě nemůže být řeč (i ve Hvězdné bráně bylo víc komparsu a nebyl tak okatě digitální) a herci se omezí na "Já, Tarzan", "Oni unést Jane.", "Já zachránit Jane." Jen ho nechte jít, ale ať s tím neotravuje ostatní, když to neumí... podat. To je ten největší průšvih. Emmerich nikdy nebyl extra zručný vypravěč, ale mohl čerpat ze scénářů svého kamaráda Deana Devlina. Díky němu byli v Hvězdné bráně domorodci zábavní, díky němu Will Smith v Dnu nezávislosti hláškoval. Díky němu v Godzille Jean Reno žvýkal žvýkačku a vypadal skoro tak cool jako ve francouzských filmech. I ta Godzilla je oproti 10,000 alespoň zábavná, i když zároveň neuvěřitelně hloupá a povrchní. Matthew Brodericka a stíhačky šijící do obrovitého plaza bych bral z fleku, pokud by mě to odneslo o těch pár tisíc let dál od nekonečné pouště, tupě zírající Camilly Belle a všech těch zkratek. Nudil jsem se, přátelé. Klišé smrdí z dálky, konec na vás mává už v půlce kluziště a nakonec vám bude líto času, peněz i těch mamutů. Zasloužili by si totiž mnohem lepší film. A my ostatně taky.