Svátečním návštěvníkům kin stačí málo. Velké téma, nějaký ten známý herec a trošku lidský příběh. Druhá světová válka nebo genocida fungují vždycky, i kdyby v nich Churchilla hrál Steven Seagal.

Zlodějka knih: FOTOGALERIE

Pokud ale chcete od dvě a čtvrt hodiny dlouhého dramatu víc než jen ujištění, že válka rovná se zlo a náckové jsou hovada, asi byste měli jít o sál dál. Zlodějka knih totiž nic jiného na skladě nemá. Hlavní hrdinka je životem vláčená negramotná dívenka, která uprostřed nacistického Německa objevuje díky novým rodičům sílu lidskosti a psaného slova. Vaše maminky a babičky by z podobného příběhu v televizi po nedělním obědě byly asi nadšené, v kině však chce člověk přeci jen víc. Zlodějka knih je schématická a vlastně i hodně nudná podívaná, jež by sice chtěla být dalším Schindlerovým seznamem nebo třeba Pianistou, ale ve své primitivnosti a plochosti člověka skoro až uráží. Tvůrci nedovedou ničím překvapit a vlastně se o to ani nepokouší.

V kině není prostor na nějaké přemýšlení, zvraty nebo silné emoce. Jsou tu jen strašně hodní a strašně zlí lidé a nic mezi tím. Pochopitelně nijak zvlášť netoužím po dramatu, které bude nacistické oficíry ukazovat jako veselé sympaťáky, co člověku o víkendu pomůžou posekat na zahradě trávu, ale Zlodějka knih je jednoduše blbá a opakuje milionkrát řečené. Hlavní hrdinka navíc není zrovna zajímavá postava a Geoffrey Rush, z jehož bodrých staříků, kteří mají v rukávu vždycky připravené nějaké to lidské moudro, se už pomalu začíná stávat klišé.

Krom toho je vidět, že peněz v rozpočtu nebylo moc a Zlodějka knih vypadá jako dražší televizní adaptace. Ale i v bedně by patřila přinejlepším k průměru. Na to, aby film výrazněji zapůsobil, by totiž musel říct něco nového, nebo to staré alespoň předsouvat divákovi trošku zajímavějším způsobem. Podobných filmů jsou desítky. A nenapadá mě tedy jediný důvod, proč byste měli sáhnout zrovna po Zlodějce knih.